Víčko se po dokončení vývoje mění v nepohyblivou stříšku, která chrání obsah pasti před nežádoucím naředěním častými dešti, což by znesnadňovalo samotné trávení. Po obvodu ústí pasti je většinou rudé členité obústí, produkující velké množství sladké šťávy pro přilákání kořisti. Z vlastních pozorování mohu potvrdit, že osluněné láčky produkují šťávy tolik, že stéká po jejich plášti a kape na zem. Hmyz lezoucí k láčce po úponce, na níž past nasedá v dolní části, je naváděn k ústí dvěmi zubatými křídly. Obústí láčky je směrem do jejího nitra dokonale hladké, takže hmyz lehce padá do trávící tekutiny, kde se rychle utopí. Proti úniku je past vylepšena voskovou zónou, nacházející se v její horní části. Vosk se při dotyku odlupuje v mikroskopických šupinkách, takže znemožňuje únik i druhům lezoucím po skle. Polapený hmyz nějakou dobu plave na hladině, avšak následně klesá na dno láčky do blízkosti řekl bych vstřebávací tkáně s černými tečkami, což budou zřejmě buňky vstřebávající živiny a transportující je dále do rostliny. Trávení také napomáhají mikroorganismy, mezi nimiž nechybí ani druhy, vyskytující se v zažívacím traktu živočichů. Několikrát se mi však stalo, že hmyz vhozený do láčky začal po několika dnech plesnivět, a to jak v otevřené kultivaci, kde je hodnota vlhkosti na pro plísně nevhodné úrovni, tak ve vitríně. Je to údajně způsobeno stavem pH, jež je u trávící tekutiny v normálu kyselé (u čersvě otevřených pastí až pH 2), ovšem v umělé kultuře se stává, že pH se blíží neutrálnímu, což představuje vhodné podmínky pro růst plísní. Přišlo se na to, že tyto problémy vyřeší občasné potřepání nebo rozhoupání pastí, jež způsobí okyselení trávící tekutiny. Od té doby, co jsem tuto radu začal používat, nemám s plísněmi v láčkách potíže.
Pasti některých druhů mohou dorůstat úctyhodných rozměrů a smrt v nich mouhou nalézt také ptáci, savci a obojživelníci. Jako druh pyšnící se největšími láčkami je považována N. rajah, jejíž pasti jsou až 50 cm o objemu 3,5 l a jako kořist v nich byly spatřeny také krysy. Existuje velké množství různých tvarových modifikací od baňkovitých až po štíhle protáhlé pasti, případně různé kombinace a stejně tak rozmanité je i zjejich zbarvení. Některé jsou rudě žíhané (N. x Mixta), jiné žlutozelené (N. veitchii). Obecně však platí, že čím více světla mají rostliny k dispozici, tím probarvenější vytvářejí láčky. U některých druhů došla variabilita pastí do takové krajnosti, že jedna rostlina je schopna vytvořit dva zcela odlišné typy. Dělíme je na takzvané horní a dolní. Pro dolní typ je charakteristický soudečkovitý tvar láčky větší velikosti s masivními křídly.