Předpokládá se u něj, že láčky budou pravděpodobně spočívat na substrátu, tím pádem nezatíží rostlinu vahou velkých pastí a na zemi mají také obstojnou šanci na polapení velké kořisti. Naproti tomu horní láčky jsou spíše menší uzší a jako přistávací plocha pro létající druhy hmyzu slouží velké víčko. Tohoto dimorfismu se však můžeme dočkat pouze u starších dospělých rostlin.
Ve své domovině jsou láčkovky využívány domorodci zejména jako léčivé rostliny. V Číně a Hongkongu se proti vysokému krevnímu tlaku a infekci močových cest používá odvaru z N. mirabilis, povařené kořeny N. ampullaria a N. gracilis slouží k léčení břišních bolestí a úplavice. Na Malajském poloostrově léčí kašel a horečku odvarem lodyh N. rafflesiana a v Bruneji se zase využívá trávící tekutiny jejích neotevřených láček jako očních kapek a vlasového oleje.
Láčky láčkovek však ve své domovině nejsou využívány pouze lidmi, avšak osidlují je také zástupci třídy hmyzu. Z 85 % jde o moskytí a komáří larvy, které jsou zřejmě odolné vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávícím enzymům. Dalším obyvatelem pastí převážně druhu N. gracilis je pavouk rodu Misumenops, který si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Je – li vyrušen, skočí do tekutiny na dně, kde zůstane , dokud není návrat do pavučiny bezpečný.
Přestože všechny láčkovky pocházejí shodně z tropických oblastí, jejich ekologické nároky se dosti různí podle nadmořské výšky. Zatímco jedna skupina těchto rostlin roste na vrcholcích Bornejských hor dosahujících výšky 3000m – 4000m permanentně zahalených do chladné mlhy s teplotou klesající někdy až k nule, jiné zase obývají dusné a horké nížiny, kde teploty běžně stoupají ke 40 stupňům Celsia. Podle kritéria nadmořské výšky dělíme tedy láčkovky na nížinné a horské. K horským druhům patří největší skvosty tohoto rodu, jež se adaptovaly na ty nejdrsnější podmínky například listy pokrytými chlupy (N. villosa, N. rajah, N. edwardsiana, N. lowii, N. vieillardii), ovšem i mezi nížinnými najdeme jedince, jež se těší u pěstitelů velké oblibě (N. ampullaria, N. bicalcarata, N. rafflesiana, N. mirabilis, N. gracilis, N. leptochila, ...). Všechny láčkovky rostou na celoročně velmi vlhkých stanovištích, kde se relativní vlhkost vzduchu pohybuje v rozmezí 70% - 80% a koření v kyprém, vzdušném substrátu, z něhož jsou neustále vydatnými dešti vyplavovány živiny. Substrát je stále vlhký a delší přísušek rostliny zabíjí.
Láčkovky vyhledávají zejména okraje pralesních porostů, menších i větších vodních toků, okraje cest, ale nalezneme je i v bažinách, kde prakticky nemají jiných rostlinných konkurentů.