Nikdy však nespatříme více rostlin rosoucích pohromadě a tvořících na okolní vegetaci obrovské závěsy svých lodyh, jak je často vyobrazeno v různých knihách. Ve skutečnosti se jedná o roztroušené jedince vzdálené od sebe i 100m metrů, většinou však vzdálenost dvou rostlin téhož druhu nepřesahuje metrů 50. Na první pohled by se mohlo zdát, že rostliny rodu Nepenthes patří bez výhrady k terestricky rostoucím zástupcům říše masožravých rostlin, ovšem i zde existují výjimky. Mezi typické epifyty řadíme například Nepenthes veitchii, rostoucí v rozsochách větví v nahromaděných organických zbytcích. Svou lodyhu uchycuje na kmeni stromu tak, že ho pevně obejme dvojicí listů, což je charakteristické pouze pro tento druh. Je také zajímavé, že epifytí druhy si vybírají jako podložku pouze určité druhy stromů a na jiných nerostou. Při vlastním pěstování musíme ze všeho nejdřív vzít v úvahu, zda daná rostlina patří mezi láčkovky horské nebo nížinné a podle toho zvolit optimální teplotní rozhraní, v němž budou rostliny nejlépe prosperovat. Nížinné, nebo také teplomilné druhy jsou pro kultivaci nejvhodnější, díky lehko splnitelným nárokům. Hlavní je zajistit vysokou vzdušnou vlhkost pohybující se okolo 70% například umístěním do uzavřené vitríny s malou cirkulací vzduchu a dostatečný přísun světla. Skloubení těchto dvou faktorů nepřináší žádné zásadnější problémy ani v létě, kdy jsou vitríny vystaveny silnějšímu slunečnímu záření, čímž dochází ke značnému zvýšení vnitřní teploty nádrže. Na extrémní teploty jsou však nížinné druhy zvyklé ze své domoviny, takže rostou bez znatelného poškození. Pokud rostlinám nezajistíme potřebnou vlhkost, nevytváří láčky a dochází ke stagnaci. A právě s tímto faktem si dovolím částečně nesouhlasit. V počátcích mého pěstování jsem byl nedobrovolně odkázán pouze na svůj okenní parapet, kde ovšem vlhkost vzduchu dosahovala pouze 50%. Rozhodl jsem se trochu zaexperimentovat, a do misek od nanukových dortů naplněných do poloviny vodou jsem umístil umělohmotné květináče s rostlinami N. x Mixta, N. x Coccinea, N. ventricosa a N. madagscariensis. Tyto druhy patří k nížinným láčkovkám s nízkými nároky, tolerující menší pěstitelské přehmaty. Všechny dodnes prozpívají bez problémů, sice občas nevytvoří láčku a lodyha nese maximálně 6 listů (ostatní odspodu odumřou), ovšem jinak jsou výsledky vcelku solidní. Zastávám tedy názor, že některé méně náročné druhy lze pěstovat i v otevřené bytové kultuře při minimálních hodnotách vlhkosti kolem 50%.