K horským a tedy chladnomilným „nepenteskám“ pan Ježek dodává, že se jedná o druhy, jež jsou velmi zřídka k sehnání, jsou velmi drahé a že jsou pěstovatelné pouze v technicky dobře vybavených zařízeních botanických zahrad, a proto se jimi dále nebude v této poblikaci zabývat. Toto považuji za největší nedostatek této knihy. Nedostupnost a velká cena rostlin se jeví díky faktu, že kniha je psána v roce 1997, jako zřejmá, protože až v posledních letech došlo k relativně velkému rozšíření horských láčkovek do sbírek pěstitelů, což se sice dalo docela dobře předvídat, ale budiž. Ovšem potřeba dobrého technického zařízení (např. ochlazování studeným vzduchem hnaným ze sklepu nebo studny, případně klimatizace) dnes již vyvolává pochyby. Domnívám se, že léta pěstování chladnomilných druhů v umělých podmínkách, se značnou měrou projevily na změně jejich teplotních nároků, které se dnes již v některých případech shodují s teplomilnými nížinnými zástupci rodu. Není proto divu, že mnoho masožravkářů již delší dobu s úspěchem pěstuje a množí tyto otužilce, čímž přispívají ke stále větší dostupnosti a menší ceně těchto láčkovek. Jsem si jistý, že kdybychom takovou po léta v umělé kultivaci drženou Nepenthes villosa vysadili na přirozené stanoviště jejího výskytu, nepřežila by zde ani týden a pravděpodobně by umrzla, zatímco rostliny zde přirozeně rostoucí by menší mrazík nijak neohrozil. A stejně tak, kdybychom si takouvou rostlinu přivezli z volné přírody do svého zatuchlého skleníku. Zde by se o její zánik největší měrou zasloužily nejspíš všudypřítomné plísně a hniloby. Takovouto „otužovací“ tendenci můžeme pozorovat i u jiných často pěstovaných rostlin a nemusí být vůbec masožravé. Ovšem na druhou stranu musím připustit, že u horských druhů bych se ani neodvážil pomyslet na kultivaci v otevřených bytových podmínkách za snížené vzdušné vlhkosti. Na to jsou tyto rostliny ještě hodně choulostivé. Nejvhodnějším pěstebním prostorem pro ně bude, stejně jako pro druhy nížinné, vitrína s vlhkostí 70% a vyšší s dobrými světelnými podmínkami, jež je nutno v zimním období poněkud vylepšit pomocí náhradního osvětlení v podobě zářivek, jež jsou vyvinuty speciálně pro tyto účely.
Neméně důležitý je rovněž substrát. Používají se většinou epifytní substráty, jejichž složení je u každého pěstitele jiné. Přitom každý tvrdí, že ten jeho je stoprocentně nejlepší a že s takto pěstovanými rostlinami nemá problémy. To může být pravda, ovšem po použití takového substrátu v odlišných podmínkách se můžeme dočkat nemilých překvapení v podobě vysychání, rychlého rozkladu a jiných. Proto je třeba v tomto směru zvolit cestu experimentu a nalézt složení, které optimálně vyhovuje našim kultivačním podmínkám.