Úvod

Jako téma své seminární práce biologického semináře jsem si ne náhodou zvolil masožravé rostliny. Mohl jsem sice vybírat z více zálib, které se pojí s přírodními vědami, ale žádná z nich mne neuchvátila tak, jako pěstování těchto velmi bizarních rostlin.
Mé začátky před 5- ti lety nebyly zas tak radostné, jak by se mohlo zdát. Vše začalo, když jsem se se svou babičkou jednou z jara vypravil na zájezd na výstavu Flora Olomouc. Pomalu procházejíce mezi rozloženými stoly jsem dychtivě pozoroval všechny prodávané rostliny, až mne pojednou uchvátil pohled na tu nejzvláštnější, jakou kdy mé oči viděly. Listy vyrůstaly v přízemní růžici a byly tvořeny dlouhým řapíkem, který náhle přecházel ve dva jakoby půlměsíce srostlé rovnou stranou k sobě. Strana oblouková pak byla opatřena špičatými výrustky podobajícími se trnům. Některé listy byly přitom zavřené a přirovnal bych je nejspíš k sepjatým rukám, jiné zase vystavovaly na obdiv nachově červený vnitřek svého důmyslného zařízení. K čemu toto zajímavé uzpůsobení slouží jsem měl možnost záhy zjistit. Na jeden z řapíků usedla velká moucha a zvědavě po něm pochodovala sem a tam až do okamžiku, kdy se dostala na rudou plochu jedné půlky listu. V té chvíli se obě poloviny zacvakly a moucha byla uvězněna v pasti, ze které již nebylo úniku. Stál jsem tam ohromen nad tím, co jsem právě viděl. Pohyb listu netrval ani sekundu. Okamžitě jsem zjišťoval o jakouže to jde květinu a kolik stojí. 70 korun naštěstí pro babičku nic nebylo, a tak , vyzbrojen letákem a několika stručnými radami, jsem si rostlinu pln očekávání odnášel domů. Byla to mucholapka podivná- Dionea muscipula. Ve sklenici od okurek na okenním parapetu se jí za občasného přistínění v horkých slunečných dnech dařilo skvěle. Pasti byly stále větší a rostla jako z vody. Ale pak přišla zima. Listy se počaly vytahovat, nebyly již tak probarvené a také růst se stále více zpomaloval, až nakonec ustal úplně. Rostlina z mně tehdy neznámé příčiny zhnědla a odumřela. Ovšem já se nevzdal. Krátce nato se na pultech objevila kniha pojednávající o těchto skvostech přírody, již jsem byl záhy vlastníkem. Po jejím přečtení mi již nic nestálo v cestě, abych se s většími i menšími úspěchy věnoval pěstování těchto rostlin.
Od té doby jsem přišel ještě o několik rostlin, ale jak říká můj kolega: „Ztráty jsou povoleny“, a myslím, že má docela pravdu, protože bez ztrát to ani pořádně nejde. Vždy se najde něco, co vám udělá čáru přes rozpočet.

Dnes již zvládám mnohé druhy, které jsou obecně považovány za náročnější, ovšem mému plnému nasazení, co se týče kultivace těchto rostlin, brání nedostačující, ba přímo nevyhovující podmínky, jež jsou mi k dispozici. Druhy vzácnější, vyžadující vysokou relativní vlhkost vzduchu pěstuji v jedné menší vitríně a v jednom akváriu, ty méně náročnější pak volně v bytě na okenním parapetu jižně orientovaného okna. Mým velkým snem do budoucna je mít vlastní skleník s klimatem vlhkého tropického pralesa, kde bych nebyl ničím omezen. To je však ještě hodně daleko. V nejbližší době pouze plánuji nechat vyrobit další, tentokrát už větší, vitrínu, protože má sbírka se rychle rozrůstá, a to hlavně o vzácnější a choulostivější druhy.
Jako objekt svého zájmu jsem si pro toto téma vybral knihu, jež mi v začátcích pomohla zdolat základní problémy a úskalí pěstování masožravých rostlin a díky níž jsem tomuto koníčku dá se říci propadl. Je to kniha Masožravé rostliny, kterou napsal nesmírně zajímavý a přátelský člověk ing. Zdeněk Ježek. V současné době pracuje jako ředitel Botanické zahrady Kroměříž, ale častěji je někde v tropických deštných lesích ať už Bornea, Jižní Ameriky nebo Madagaskaru. Zde většinou sbírá kytky pro svou botanickou zahradu, kde se dobře množí a tím přispívá k obohacení sbírek mnoha českých pěstitelů. Zrovna nedávno objevil v pralesích Kolumbie nový druh miniaturního banánovníku s fialovými plody. Jeho rostliny jsou až neuvěřitelně vitální, kypí zdravím a cenou se mu nemůže nikdo vyrovnat. Můj výběr knihy byl také značnou měrou zjednodušen faktem, že v českém jazyce vyšly na toto téma pouze dvě publikace. Tou druhou je kniha Masožravé rostliny od Dr. M. Studničky, kterou bohužel zatím nevlastním.
Z ohromného druhového zastoupení, jímž tato skupina rostlin disponuje, jsem vybral jeden rod, který dobře znám a mám určité zkušenosti také s jeho pěstováním a ekologickými nároky. Své postřehy z praxe a jiných materiálů budu porovnávat s informacemi, jež jsou v této knize publikovány a nezřídka půjde o zcela opačné názory zapříčiněné také faktem, že zmiňovaná kniha vyšla již v roce 1997. Zdrojem některých aktuálnějších informací je časopis České společnosti pěstitelů masožravých rostlin a jiných botanických kuriozit Trifid, ve kterém mi již dva články vyšly a jsem též členem zmiňované společnosti pěstitelů. Nahlédněme tedy do tajů jednoho rodu, který je mně osobně nejmilejší.
Rod Nepenthes

U tohoto rodu nám již na první pohled musí problesknout hlavou, že jde o něco výjimečného i mezi samotnými masožravými rostlinami.

Je to způsobeno zejména velmi bizarními pastmi- láčkami, jež se druh od druhu liší ve tvaru, barevnosti a velikosti a jsou tedy poměrně spolehlivým rozlišovacím znakem. Na světě existuje okolo 80- ti druhů, z toho přes 30 roste na ostrově Borneo. Areál rozšíření zahrnuje ostrov Madagaskar, tropickou zónu Asie a Oceánie včetně nevelkých pralesů severní Austrálie.
K naší smůle, se za všechno pěkné většinou dost platí a nejinak je tomu také u láčkovek. Pan Ježek uvádí, že v ČR je k dostání 10 základních druhů a pro vzácnější tedy musíme k západním sousedům, kde je ovšem třeba počítat s vyšší cenou (např. N. ampullaria za 90 DEM nebo N. villosa za 150 DEM). Tyto cenové údaje pocházejí z roku 1993. Od té doby se mnohé změnilo. České firmy zabývající se prodejem těchto rostlin mají zřídkakdy v nabídce méně než 20 druhů a také ceny jsou nesrovnatelně nižší (např. já jsem koupil tento rok N. ampullaria za pouhých 300 Kč). Přesto jsou některé druhy stále stejně nedostupné a poměrně drahé. Pro názornost přikládám ceník společnosti ČSPER z roku 2002:

Nepenthes albomarginata „all green“ @ 999,-Kč (15cm) Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes ampullaria "Cantley's red" CELOČERVENÉ PASTI @ 2999,-Kč (25 cm) Velká rarita! Pouhé 3ks v ČR! Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes ampullaria @ 299,-Kč (6-10 cm) Pro začátečníky!
Nepenthes carunculata „Gunung Sago, Sumatra“ @ 199,-Kč (3-5cm) Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes ephippiata „Gunung Raya, Borneo“ @ 499,-Kč (1cm) min. 2 rostliny! Velká rarita! Pro pokročilejší pěstitele!
Nepenthes fusca „Tambunan Road, Borneo“@ 199,-Kč (3-5 cm) Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes gracilis „Jahore“ @ 199,-Kč (3-5 cm) Pro začátečníky!
Nepenthes insignis „Biak, Irian Jaya“ @ 499,-Kč (3-4cm) Rarita! Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes khasiana @ 249,-Kč (8-10 cm)
Nepenthes lowii @ 399,-Kč (2-4 cm) Min.

2 ks v porci! Pro pokročilejší pěstitele!
Nepenthes macfarlanei @ 299,-Kč (3-4 cm) Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes ovata „Gunung Pangalubao, Sumatra“ @ 399,-Kč (1-2cm) Rarita!
Nepenthes ramispina „Gunung Ulu Kali, Malaysia“ @ 299,-Kč (3-4 cm) Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes sanguinea „Genting Highlands, Malaysia“ @ 249,-Kč (10 cm) Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes singalana @ 199,-Kč (2-3 cm)
Nepenthes spectabilis „Gunung Bandahara, Sumatra“ @ 499 Kč (5cm) Nádherné žíhané pasti! Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes thorelii @ 249,-Kč (5-6 cm) Krásná miniatura! Pro začátečníky!
Nepenthes tobaica „all green“ „Sumatra“ @ 699,-Kč (20 cm) Jednoduše pěstovatelná!
Nepenthes truncata @ 1399,-Kč (12 cm) Impozantní filipínský druh, velké atraktivní pasti až 50cm!
Nepenthes ventricosa @ 149,-Kč (6-8 cm)
Nepenthes vieillardii @ 299,-Kč (3 cm)
Nepenthes (mirabilis x ampullaria) x rafflesiana @ 249,-Kč (10 cm) Pro začátečníky!
Nepenthes rafflesiana x ampullaria @ 99,-Kč (3-4 cm) Pro začátečníky!
Nepenthes ventricosa x mapuluensis @ 99,-Kč (4 cm) Pro začátečníky!

Dalším, a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že také značně výhodnějším způsobem jak získat nějaké ty rostliny do své sbírky, je navštívit konkrétního pěstitele. Výhod to má hned několik. Jednak získáte nový kontakt pro pozdější konzultace či případnou výměnu rostlin, jednak můžete zhodnotit pěstební podmínky, úspěchy svého kolegy a získat inspiraci. Dále pak vidíte, v jakých podmínkách rostlina, již si odnášíte domů, rostla a podle toho zvolit postupné přivykání na ty své. Ale co je hlavní, máte jistotu, že vámi vybraný exemplář je vitální a určitě o 100% levnější než od nějaké zásilkové firmy. Nezřídka se přitom také stává, že mimo koupené rostliny jste dále obdarováni i jinými, nad nimiž se jejich majiteli obdivujete.
Láčkovky připomínají charakterem růstu spíše liány. Pevné stonky, odspodu dřevnatějící, se spirálovitě umístěnými listy se pnou do několikametrových výšek. Rekordmankou je v tomto směru N. bicalcarata, jejíž stonky dosahují až 20- ti metrů. V zástinu je interval mezi vyrůstajícími listy větší (asi okolo 8 cm), ovšem když se rostlina dostane korunou ke slunečním paprskům, činí tento interval pouze kolem 1 cm a dochází ke znatelnému zvětšení listové čepele. Přísun vody zajišťuje slabá kořenová soustava složená z černých drátovitých kořenů. Kromě lodyh vystoupavých tvoří také plazivé výhony sloužící především k vegetativnímu rozmnožování. Vtomto směru vyniká především N. ampullaria, která pokrývá velké plochy růžicemi, jež mhou mít až 12,5 m v průměru.
Láčkovky kvetou v kultuře poměrně vzácně. V mé sbírce zatím žádná nevykvetla, ale měl jsem to štěstí vidět rozkvetlého hybridního jedince u jednoho kolegy. Vrcholičnaté květenství bylo tvořeno malými samčími květy (jde o dvoudomé rostliny) žlutozelené barvy. V případě opylení samičí rostliny vznikají tobolky plné 5 – 15 mm dlouhých drobných hnědočerných semen opatřených na dvou stranách trnovitými výrustky, jež umožňují roznášení větrem.
Ale teď již konečně k tomu, co činí láčkovky vskutku nevšedními. Jsou to jejich pasti nazývané též láčky. List je tvořen poměrně silným řapíkem, který přechází v kopinatou listovou čepel, z níž vyrůstá ovíjivá úponka nesoucí láčku. Úponka slouží hlavně šplhavým druhům k přichycení se na jiných rostlinách tak, že se kolem nich pevně obtočí, a poté je ještě schopna vytvořit láčku. Ta vzniká až po dokončení růstu listu a případného uchycení úponky. Ze začátku vývoje je past pevně uzavřena víčkem, které se odklopí až po jejím dozrání. Už při samotném vývoji je zde přítomna trávící tekutina, jež vyplňuje 2/3 objemu láčky při optimální vlhkosti, při menší se hladina snižuje.

Víčko se po dokončení vývoje mění v nepohyblivou stříšku, která chrání obsah pasti před nežádoucím naředěním častými dešti, což by znesnadňovalo samotné trávení. Po obvodu ústí pasti je většinou rudé členité obústí, produkující velké množství sladké šťávy pro přilákání kořisti. Z vlastních pozorování mohu potvrdit, že osluněné láčky produkují šťávy tolik, že stéká po jejich plášti a kape na zem. Hmyz lezoucí k láčce po úponce, na níž past nasedá v dolní části, je naváděn k ústí dvěmi zubatými křídly. Obústí láčky je směrem do jejího nitra dokonale hladké, takže hmyz lehce padá do trávící tekutiny, kde se rychle utopí. Proti úniku je past vylepšena voskovou zónou, nacházející se v její horní části. Vosk se při dotyku odlupuje v mikroskopických šupinkách, takže znemožňuje únik i druhům lezoucím po skle. Polapený hmyz nějakou dobu plave na hladině, avšak následně klesá na dno láčky do blízkosti řekl bych vstřebávací tkáně s černými tečkami, což budou zřejmě buňky vstřebávající živiny a transportující je dále do rostliny. Trávení také napomáhají mikroorganismy, mezi nimiž nechybí ani druhy, vyskytující se v zažívacím traktu živočichů. Několikrát se mi však stalo, že hmyz vhozený do láčky začal po několika dnech plesnivět, a to jak v otevřené kultivaci, kde je hodnota vlhkosti na pro plísně nevhodné úrovni, tak ve vitríně. Je to údajně způsobeno stavem pH, jež je u trávící tekutiny v normálu kyselé (u čersvě otevřených pastí až pH 2), ovšem v umělé kultuře se stává, že pH se blíží neutrálnímu, což představuje vhodné podmínky pro růst plísní. Přišlo se na to, že tyto problémy vyřeší občasné potřepání nebo rozhoupání pastí, jež způsobí okyselení trávící tekutiny. Od té doby, co jsem tuto radu začal používat, nemám s plísněmi v láčkách potíže.
Pasti některých druhů mohou dorůstat úctyhodných rozměrů a smrt v nich mouhou nalézt také ptáci, savci a obojživelníci. Jako druh pyšnící se největšími láčkami je považována N. rajah, jejíž pasti jsou až 50 cm o objemu 3,5 l a jako kořist v nich byly spatřeny také krysy. Existuje velké množství různých tvarových modifikací od baňkovitých až po štíhle protáhlé pasti, případně různé kombinace a stejně tak rozmanité je i zjejich zbarvení. Některé jsou rudě žíhané (N. x Mixta), jiné žlutozelené (N. veitchii). Obecně však platí, že čím více světla mají rostliny k dispozici, tím probarvenější vytvářejí láčky. U některých druhů došla variabilita pastí do takové krajnosti, že jedna rostlina je schopna vytvořit dva zcela odlišné typy. Dělíme je na takzvané horní a dolní. Pro dolní typ je charakteristický soudečkovitý tvar láčky větší velikosti s masivními křídly.

Předpokládá se u něj, že láčky budou pravděpodobně spočívat na substrátu, tím pádem nezatíží rostlinu vahou velkých pastí a na zemi mají také obstojnou šanci na polapení velké kořisti. Naproti tomu horní láčky jsou spíše menší uzší a jako přistávací plocha pro létající druhy hmyzu slouží velké víčko. Tohoto dimorfismu se však můžeme dočkat pouze u starších dospělých rostlin.
Ve své domovině jsou láčkovky využívány domorodci zejména jako léčivé rostliny. V Číně a Hongkongu se proti vysokému krevnímu tlaku a infekci močových cest používá odvaru z N. mirabilis, povařené kořeny N. ampullaria a N. gracilis slouží k léčení břišních bolestí a úplavice. Na Malajském poloostrově léčí kašel a horečku odvarem lodyh N. rafflesiana a v Bruneji se zase využívá trávící tekutiny jejích neotevřených láček jako očních kapek a vlasového oleje.
Láčky láčkovek však ve své domovině nejsou využívány pouze lidmi, avšak osidlují je také zástupci třídy hmyzu. Z 85 % jde o moskytí a komáří larvy, které jsou zřejmě odolné vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávícím enzymům. Dalším obyvatelem pastí převážně druhu N. gracilis je pavouk rodu Misumenops, který si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Je – li vyrušen, skočí do tekutiny na dně, kde zůstane , dokud není návrat do pavučiny bezpečný.
Přestože všechny láčkovky pocházejí shodně z tropických oblastí, jejich ekologické nároky se dosti různí podle nadmořské výšky. Zatímco jedna skupina těchto rostlin roste na vrcholcích Bornejských hor dosahujících výšky 3000m – 4000m permanentně zahalených do chladné mlhy s teplotou klesající někdy až k nule, jiné zase obývají dusné a horké nížiny, kde teploty běžně stoupají ke 40 stupňům Celsia. Podle kritéria nadmořské výšky dělíme tedy láčkovky na nížinné a horské. K horským druhům patří největší skvosty tohoto rodu, jež se adaptovaly na ty nejdrsnější podmínky například listy pokrytými chlupy (N. villosa, N. rajah, N. edwardsiana, N. lowii, N. vieillardii), ovšem i mezi nížinnými najdeme jedince, jež se těší u pěstitelů velké oblibě (N. ampullaria, N. bicalcarata, N. rafflesiana, N. mirabilis, N. gracilis, N. leptochila, ...). Všechny láčkovky rostou na celoročně velmi vlhkých stanovištích, kde se relativní vlhkost vzduchu pohybuje v rozmezí 70% - 80% a koření v kyprém, vzdušném substrátu, z něhož jsou neustále vydatnými dešti vyplavovány živiny. Substrát je stále vlhký a delší přísušek rostliny zabíjí.
Láčkovky vyhledávají zejména okraje pralesních porostů, menších i větších vodních toků, okraje cest, ale nalezneme je i v bažinách, kde prakticky nemají jiných rostlinných konkurentů.

Nikdy však nespatříme více rostlin rosoucích pohromadě a tvořících na okolní vegetaci obrovské závěsy svých lodyh, jak je často vyobrazeno v různých knihách. Ve skutečnosti se jedná o roztroušené jedince vzdálené od sebe i 100m metrů, většinou však vzdálenost dvou rostlin téhož druhu nepřesahuje metrů 50. Na první pohled by se mohlo zdát, že rostliny rodu Nepenthes patří bez výhrady k terestricky rostoucím zástupcům říše masožravých rostlin, ovšem i zde existují výjimky. Mezi typické epifyty řadíme například Nepenthes veitchii, rostoucí v rozsochách větví v nahromaděných organických zbytcích. Svou lodyhu uchycuje na kmeni stromu tak, že ho pevně obejme dvojicí listů, což je charakteristické pouze pro tento druh. Je také zajímavé, že epifytí druhy si vybírají jako podložku pouze určité druhy stromů a na jiných nerostou. Při vlastním pěstování musíme ze všeho nejdřív vzít v úvahu, zda daná rostlina patří mezi láčkovky horské nebo nížinné a podle toho zvolit optimální teplotní rozhraní, v němž budou rostliny nejlépe prosperovat. Nížinné, nebo také teplomilné druhy jsou pro kultivaci nejvhodnější, díky lehko splnitelným nárokům. Hlavní je zajistit vysokou vzdušnou vlhkost pohybující se okolo 70% například umístěním do uzavřené vitríny s malou cirkulací vzduchu a dostatečný přísun světla. Skloubení těchto dvou faktorů nepřináší žádné zásadnější problémy ani v létě, kdy jsou vitríny vystaveny silnějšímu slunečnímu záření, čímž dochází ke značnému zvýšení vnitřní teploty nádrže. Na extrémní teploty jsou však nížinné druhy zvyklé ze své domoviny, takže rostou bez znatelného poškození. Pokud rostlinám nezajistíme potřebnou vlhkost, nevytváří láčky a dochází ke stagnaci. A právě s tímto faktem si dovolím částečně nesouhlasit. V počátcích mého pěstování jsem byl nedobrovolně odkázán pouze na svůj okenní parapet, kde ovšem vlhkost vzduchu dosahovala pouze 50%. Rozhodl jsem se trochu zaexperimentovat, a do misek od nanukových dortů naplněných do poloviny vodou jsem umístil umělohmotné květináče s rostlinami N. x Mixta, N. x Coccinea, N. ventricosa a N. madagscariensis. Tyto druhy patří k nížinným láčkovkám s nízkými nároky, tolerující menší pěstitelské přehmaty. Všechny dodnes prozpívají bez problémů, sice občas nevytvoří láčku a lodyha nese maximálně 6 listů (ostatní odspodu odumřou), ovšem jinak jsou výsledky vcelku solidní. Zastávám tedy názor, že některé méně náročné druhy lze pěstovat i v otevřené bytové kultuře při minimálních hodnotách vlhkosti kolem 50%.

K horským a tedy chladnomilným „nepenteskám“ pan Ježek dodává, že se jedná o druhy, jež jsou velmi zřídka k sehnání, jsou velmi drahé a že jsou pěstovatelné pouze v technicky dobře vybavených zařízeních botanických zahrad, a proto se jimi dále nebude v této poblikaci zabývat. Toto považuji za největší nedostatek této knihy. Nedostupnost a velká cena rostlin se jeví díky faktu, že kniha je psána v roce 1997, jako zřejmá, protože až v posledních letech došlo k relativně velkému rozšíření horských láčkovek do sbírek pěstitelů, což se sice dalo docela dobře předvídat, ale budiž. Ovšem potřeba dobrého technického zařízení (např. ochlazování studeným vzduchem hnaným ze sklepu nebo studny, případně klimatizace) dnes již vyvolává pochyby. Domnívám se, že léta pěstování chladnomilných druhů v umělých podmínkách, se značnou měrou projevily na změně jejich teplotních nároků, které se dnes již v některých případech shodují s teplomilnými nížinnými zástupci rodu. Není proto divu, že mnoho masožravkářů již delší dobu s úspěchem pěstuje a množí tyto otužilce, čímž přispívají ke stále větší dostupnosti a menší ceně těchto láčkovek. Jsem si jistý, že kdybychom takovou po léta v umělé kultivaci drženou Nepenthes villosa vysadili na přirozené stanoviště jejího výskytu, nepřežila by zde ani týden a pravděpodobně by umrzla, zatímco rostliny zde přirozeně rostoucí by menší mrazík nijak neohrozil. A stejně tak, kdybychom si takouvou rostlinu přivezli z volné přírody do svého zatuchlého skleníku. Zde by se o její zánik největší měrou zasloužily nejspíš všudypřítomné plísně a hniloby. Takovouto „otužovací“ tendenci můžeme pozorovat i u jiných často pěstovaných rostlin a nemusí být vůbec masožravé. Ovšem na druhou stranu musím připustit, že u horských druhů bych se ani neodvážil pomyslet na kultivaci v otevřených bytových podmínkách za snížené vzdušné vlhkosti. Na to jsou tyto rostliny ještě hodně choulostivé. Nejvhodnějším pěstebním prostorem pro ně bude, stejně jako pro druhy nížinné, vitrína s vlhkostí 70% a vyšší s dobrými světelnými podmínkami, jež je nutno v zimním období poněkud vylepšit pomocí náhradního osvětlení v podobě zářivek, jež jsou vyvinuty speciálně pro tyto účely.
Neméně důležitý je rovněž substrát. Používají se většinou epifytní substráty, jejichž složení je u každého pěstitele jiné. Přitom každý tvrdí, že ten jeho je stoprocentně nejlepší a že s takto pěstovanými rostlinami nemá problémy. To může být pravda, ovšem po použití takového substrátu v odlišných podmínkách se můžeme dočkat nemilých překvapení v podobě vysychání, rychlého rozkladu a jiných. Proto je třeba v tomto směru zvolit cestu experimentu a nalézt složení, které optimálně vyhovuje našim kultivačním podmínkám.

Ježek uvádí toto složení: nastříhaný mech rašeliník, kousky borové kůry, polystyrenu, molitanu a rašelina (poměr: 1 : 2 : 2 : 1 : 0,5). Já naproti tomu používám substrát, zcela jednoduchého složení- kousky kůry, polystyrenu a rašelina v poměru 1 : 1 : 1. Ovšem choulostivější druhy sadím do živého rašeliníku. Obecně by takový substrát pro láčkovky měl být lehký, propustný, přidané složky musí mít stabilní strukturu, aby rychle nezhutněly, měl by obsahovat malé nebo žádné množství solí a živin a reagovat kysele. Jako nádoby jsou nejvhodnější plastové květináče, jež po celý rok stojí v několika centimetrech vody. Nevýhoda závěsných dřevěných košíků tkví v potřebě častější zálivky a s tím spojeného znehodnocování substrátu solemi. Jako všechny rostliny tak i láčkovky nemají příliš rády zásahy do kořenového balu. Přesazujeme tedy v intervalu 3 roků nebo až při viditelném znehodnocení použitého substrátu, který se nesnažíme násilně odstranit, postačí pouze lehké poklepání o podložku.
Láčkovky jsou rostliny dosti velkých rozměrů a při svém bujném růstu jsou schopny za krátký čás zcela zarůst celý pěstební prostor. V takovémto případě musíme přistoupit k seříznutí rostliny a to asi 10 cm nad substrátem. Malý kmínek za nějakou dobu obrazí čerstvými výhony a my můžeme uříznutou lodyhu použít k množení metodou řízkování. Pan Ježek uvádí, že je třeba odebrat vždy vrcholové části rostlin dlouhé 20 – 30 cm, přičemž je důležité, aby pletivo spodní části bylo již zdřevnatělé. Ránu ošetří stimulátorem, zasadí do substrátu o stejném složení jako u normálně pěstovaných rostlin, zakrátí listy (z důvodu omezení výparu vody) a zajistí co nejvyšší vzdušnou vlhkost. Avšak já a řada dalších pěstitelů množí úspěšně poněkud jiným, a řekl bych podstatně výhodnějším, způsobem. Uřízlou lodyhu (nemusí to být pouze vrcholová část), jejíž pletivo by nemělo být ještě zdřevnatělé, rozřízneme na několik špalíků, z nichž každý by měl mít dva až tři listy, které zakrátíme přibližně o polovinu délky. Spodní stranu řízku seřízneme do úhlu asi 45 stupňů, ošetříme stimulátorem, zasadíme do vlhkého rašeliníku nebo rašeliny a zajistíme 100% vzdušnou vlhkost. Doba zakořeňování se pohybuje od 4 do 10 týdnů. Tento způsob se mi zdá, z důvodu získání více rostlin, výhodnější. Dalším možným vegetativním množením je hřížení. Do stonku uděláme hlubší zářez a ošetříme stimulátorem. Ránu poté obalíme rašeliníkem nebo jiným substrátem, který udržujeme vlhký do té doby, než rostlina vytvoří kořeny a my ji můžeme oddělit. Generativní množení není příliš rozšířené hned z několika důvodů.

Hlavním je fakt, že láčkovky kvetou velmi nepravidelně a k opylení je zapotřebí samčího a samičího květu. Pokud se nám podaří získat semena, sejeme je ihned, protože si uchovávají klíčivost pouze 2 měsíce od dozrání. Vývoj malých semenáčků je velmi pomalý a plný těžkostí.

Závěr

Soudím, že tato kniha nemalou měrou přispěla k rozšíření masožravých rostlin především mezi laickou veřejnost a rozšířila tak řady pěstitelů těchto zázraků přírody, díky svému civilnějšímu pojetí. Začátečníkům je jistě silnou oporou a nezměrnou studnicí důležitých rad a nápadů, bez kterých by jen těžko dosahovali stejných úspěchů jako při postupu podle této publikace. Zapálenější a zkušenější pěstitel zde však těžko nalezne něco nového, něco co by mohl s úspěchem použít ve své kultivaci.
Já osobně bych této publikaci vytkl malou odbornost a také ne příliš velký rozsah, jímž disponuje (pouze 64 stran textu + 4 strany obrazové přílohy). Také chybějící popis kultivace chladnomilných horských druhů rodu Nepenthes nepatří zrovna ke kladům této knihy. Naproti tomu jsem docela uvítal uvedené kontakty na pěstitele a firmy zabývající se kultivací a prodejem těchto rostlin.
Takže mé konečné stanovisko zní: Pokud si tuto knihu koupí začínající pěstitel, určitě to nebudou vyhozené peníze a investice se mu mnohonásobně vrátí v podobě dobře prosperujících vitalitou kypících rostlin. Pokud ovšem nad koupí váhá „starý mazák“, doporučil bych mu, ať se poohlédne po nějaké odbornější, například cizojazyčné knize.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Masožravé rostliny rodu Nepenthes (seminární práce)