Úvod

Jako téma své seminární práce biologického semináře jsem si ne náhodou zvolil masožravé rostliny. Mohl jsem sice vybírat z více zálib, které se pojí s přírodními vědami, ale žádná z nich mne neuchvátila tak, jako pěstování těchto velmi bizarních rostlin.
Mé začátky před 5- ti lety nebyly zas tak radostné, jak by se mohlo zdát. Vše začalo, když jsem se se svou babičkou jednou z jara vypravil na zájezd na výstavu Flora Olomouc. Pomalu procházejíce mezi rozloženými stoly jsem dychtivě pozoroval všechny prodávané rostliny, až mne pojednou uchvátil pohled na tu nejzvláštnější, jakou kdy mé oči viděly. Listy vyrůstaly v přízemní růžici a byly tvořeny dlouhým řapíkem, který náhle přecházel ve dva jakoby půlměsíce srostlé rovnou stranou k sobě. Strana oblouková pak byla opatřena špičatými výrustky podobajícími se trnům. Některé listy byly přitom zavřené a přirovnal bych je nejspíš k sepjatým rukám, jiné zase vystavovaly na obdiv nachově červený vnitřek svého důmyslného zařízení. K čemu toto zajímavé uzpůsobení slouží jsem měl možnost záhy zjistit. Na jeden z řapíků usedla velká moucha a zvědavě po něm pochodovala sem a tam až do okamžiku, kdy se dostala na rudou plochu jedné půlky listu. V té chvíli se obě poloviny zacvakly a moucha byla uvězněna v pasti, ze které již nebylo úniku. Stál jsem tam ohromen nad tím, co jsem právě viděl. Pohyb listu netrval ani sekundu. Okamžitě jsem zjišťoval o jakouže to jde květinu a kolik stojí. 70 korun naštěstí pro babičku nic nebylo, a tak , vyzbrojen letákem a několika stručnými radami, jsem si rostlinu pln očekávání odnášel domů. Byla to mucholapka podivná- Dionea muscipula. Ve sklenici od okurek na okenním parapetu se jí za občasného přistínění v horkých slunečných dnech dařilo skvěle. Pasti byly stále větší a rostla jako z vody. Ale pak přišla zima. Listy se počaly vytahovat, nebyly již tak probarvené a také růst se stále více zpomaloval, až nakonec ustal úplně. Rostlina z mně tehdy neznámé příčiny zhnědla a odumřela. Ovšem já se nevzdal. Krátce nato se na pultech objevila kniha pojednávající o těchto skvostech přírody, již jsem byl záhy vlastníkem. Po jejím přečtení mi již nic nestálo v cestě, abych se s většími i menšími úspěchy věnoval pěstování těchto rostlin.
Od té doby jsem přišel ještě o několik rostlin, ale jak říká můj kolega: „Ztráty jsou povoleny“, a myslím, že má docela pravdu, protože bez ztrát to ani pořádně nejde. Vždy se najde něco, co vám udělá čáru přes rozpočet.