Síra

SÍRA-sulfur-S

Nerostů, které obsahují síru,je v přírodě mnoho. Všude tam, kde jsou soustředěny ve větších ložiskách, se těží. Místy se však síra vyskytuje i jako prvek.
Tak ji poznal člověk nejdříve. Přisuzoval jí nadpřirozenou moc, protože věděl, že vzniká na sopkách a že hoří. Římané ji používali k rozmanitým účelům, zvlášť využívali, že hoří modrým plamenem. Síra vydává při hoření ostrý čpavý zápach, který dráždí sliznici a působí slzení a kašel. To, že je síra prvek, bylo zjištěno až v roce 1809.
Ložiska síry jsou nejčastěji vulkanického původu. Známe však i ložiska vzniklá usazováním z vod a působením organismů.Síra se často vyskytuje i na všech uhelných haldách, kde vzniká sublimací při požárech.
Krystaly síry bývají pyramidálního, vzácněji klínovitého tvaru seskupené v drúzy.Vyskytují se v dutinách ložisek a bývají často až 10 centimetrů velké. Vynikají silným diamantovým leskem a nápadně světložlutou barvou až medově žlutohnědou. Jsou však tak křehké, že často praskají i teplem ruky. Nápadná je její nízká hmotnost a malá tvrdost. Síra může také tvořit krápníkové útvary.
K nejbohatším nalezištím v Evropě náleží 5 km široké pásmo mezi Etnou a Agrigentem na Sicílii, které ještě donedávna poskytovalo téměř čtvrtinu světové produkce síry. Ložiska ryzí síry jsou výnosná, protože těžba spočívá v pouhém čištění. Největší část technické síry se však stále získává pražením některých kyzů, nikoliv z jejich ložisek. Mineralogicky zajímavé jsou nálezy drobně krystalované síry na některých italských sopkách, zvlášť na Vesuvu, v podobě krystalických kůr nebo v sopečných kráterech na ostrově Vulcano, kde se nalézají sirné krápníky dlouhé až 15 cm.
Síra se nejvíce využívá na výrobu jejích oxidů a kyseliny sírové, z níž se pak vyrábějí sirné sloučeniny, barviva a léčiva. Mnoho práškovité síry se spotřebuje k ničení škůdců a impregnaci dřeva, k síření sudů , k vulkanizaci kaučuku a výrobě mnoha dalších přípravků.