O pouhé 4 sekundy později tepelný výkon vzrostl nejméně na stonásobek a došlo k parní explozi, která odhodila tisícitunové víko reaktoru stranou. Do rozžhavené masy rozervaného bloku vnikl vzduch a došlo k druhé explozi, která rozmetala část aktivní zóny. Vyletující žhavé trosky zapálily asfaltový potah střechy. Když se střecha propadla, bylo tudy s mračnem kouře do vzduchu vyvrženo 5 tun radioaktivních látek. Silné úniky radioaktivity se podařilo omezit až po desetidenním hrdinném zápasu špatně vybavených záchranářů a vojáků, na jejichž životy a zdraví se v prvních dnech vůbec nebral ohled. Proměnlivé větry zanesly radioaktivní mračno v několika tazích nad Skandinávii, střední Evropu a Balkán.

Katastrofa si bezprostředně vyžádala 31 mrtvých z řad zaměstnanců elektrárny a požárníků, a 237 lidí onemocnělo akutní nemocí z ozáření. Tisíce záchranářů a pomocníků dostaly vysoké dávky radioaktivity. Oblast o průměru 30 km v okolí elektrárny je stále ještě veřejnosti nepřístupná, škody byly později odhadnuty na víc než 10 miliard dolarů. V průběhu dramatické záchranné operace byly trosky reaktoru zasypány tisíci tunami hlíny, dolomitu a olova a s pomocí dálkově řízené těžké mechanizace byla zničená reaktorovna uzavřena komplikovaným betonovým sarkofágem o hmotnosti 3/4 milionu tun. Ten je pod stálou kontrolou, ale musí být nyní rekonstruován, protože hrozí jeho “proděravění“.

Atomová bomba

Mnoho nových objevů, či už fyzikálních , anebo chemických bylo zneužito na výrobu a přípravu zbraní, bomb a výbušnin. Poznaní jaderné energie nebylo výjimkou.

Vědci si uvědomovali, že přírodní uran by se v bombě nedal využít, protože obsahuje jen 0,7 % izotopu 235 - ale v jeho případě nastává proces štěpení, teda je možné ho rozštěpit. Většinu neutronů uvolněných při štěpné reakci by bez jakéhokoliv užitku zachytili atomy nerozštěpitelného uranového izotopu 238, takže řetězová reakce by se zastavila skoro, jako by se vůbec nerozběhla. Bomba by se však mohla stát skutečnou, kdyby se dva izotopy oddělily.
Rakouský fyzik Otto Frisch vypočítal tzv. kritickou hmotnost uranu 235- nejmenší množství, při kterém samovolně probíhá jaderná řetězová reakce. Ukázal, že toto množství představuje jen několik kilogramů, což je množství vhodné i na použité v letecké bombě.

Výbuch jaderné bomby se dá charakterizovat, jako neřízená řetězová reakce s lavinovitým štěpením. Jaderná bomba s náloží 1 kg nuklidu uranu 235 odpovídá náloži 20 000 tun TNT. Teplota při výbuchu dosahuje hodnoty okolo 107 stupňů Celsia.

V padesátých letech byla vyvinuta ještě více ničivější bomba - vodíková bomba. Namísto rozštěpení jednoho atomu dochází k fúzi ( syntéze ) dvou lehkých izotopů vodíku a vzniká těžší. V obou případech, či už syntéze, anebo štěpné reakci, dochází k odevzdání velkého množství energie
Jediná atomová bomba dokáže zničit celé město. Záření, které se uvolní při výbuchu, bude zabíjet lidi a zvířata ještě celé roky. Na světě je teď tolik jaderných zbraní, že by ho dokázali zničit. Při výbuchu jaderné bomby vznikne obrovská ohnivá koule. Exploze vyvolá v městě zemětřesení. Tlaková vlna a oheň zničí budovy. Z radioaktivního popela a prachu se vysoko na obloze vytvoří mrak.

Hirošima

Po shození atomové bomby na Hirošimu v roce 1945 se tam strhla vichřice s rychlostí 1 200 kilometrů za hodinu.
V Hirošimě bylo 200 000 mrtvých a 100 000 raněných. V Nagasaki bylo okolo 74 000 mrtvých a víc než 40 000 raněných.
Radioaktivní záření způsobilo v okruhu jednoho kilometru od místa výbuchu jistou smrt, ti, co nezemřeli hned, utrpěli těžké popáleniny. Další skupiny obyvatelů čekalo bolestivé umírání, rakovina, změna dědičných vlastností a další následky ozáření.