Také nadšený mineralog J.W.Goethe popsal v roce 1813 ve své nauce o barvách „dvojité obrazy klencového kalcit”. Řada krystalů kalcitu vykazuje v ultrafialovém záření silnou fluorescenci, způsobovanou stopami vzácných zemin; na islandském vápenci byla pozorována zelenavá až žlutavá termoluminiscence a triboluminiscence. Studená kyselina chlorovodíková rozpouští kalcit a ten silně šumí unikajícim oxidem uhličitým.
Vznik a výskyt : Kalcit patří k nejrozšířenějším minerálům na Zemi a vyskytuje se ve velkém množství. Téměř výhradně z tohoto nerostu jsou celé horské hřebeny: Vápencové Alpy, Schwäbischer a Fränkischer Jura v Německu. V dlouhých geologických obdobích se v teplých, mělkých mořích vysrážel původně rozpuštěný vápenec a spolu s ním se na dně časem usazovaly vápencové schránky mořských organismů (lastury, kostry korálů, schránky dírkovců apod.). Silným tlakem, který způsobily mocné usazené vrstvy, se hornina zpevnila a vznikly např. křídové útesy, jaké známe např. z Rujány nebo z Doveru. Stoupla-li v okolí takovýchto ložisek vápence teplota, např. na kontaktu s pronikajícím hlubinným magmatem, krystaly kalcitu rekrystalizovaly, a tak vznikl mramor.

Zvláště čistý a bílý mramor se ve velkém množství těží v italské Carraře a v Pentelikonu u Atén v Řecku. Korálové vápence jsou kompaktní, často tvoří útesy; oolitické vápence jsou tvořeny z malých, soustředně miskovitých kuliček-oolitů; travertiny jsou sintrové útvary vysrážené z vápenitých teplých pramenů, rostliny a další okolní materiál jsou přitom pokryty krustou. Tak vznikly např. různobarevné terasy horkých pramenů Mammut Hot Springs v Yellowstonském národním parku v USA; dále Tivoli u Říma/Itálie. Jako snadno rozpustný minerál se může kalcit z okolní horniny působením vody obsahující kyselinu uhličitou (déšť) z velké části rozpouštět a na jiném místě se opět vylučovat. Tímto způsobem dochází na mnoha místech země ke vzniku krápníkových jeskyní se stalaktity, které visí shora dolů, a se stalagmity, které vyrůstají ze dna jeskyně. Ze stejného důvodu bývá rozpuštěný kalcit často nahrazen obtížněji rozpustnými minerály, které tak přebírají jeho krystalové tvary. Existují pseudomorfózy smithsonitu, hematitu, mědi, kupritu, křemeni, galenitu, markazitu, pyroluzitu po kalcitu; jsou rozšířeny v důlních revírech v Sasku a v Harzu. Pěkné volné krystaly jsou známé z drúz na rudních žilách a z dutin v melafyrech, diabasech a v čedičích, např. v St. Andreasbergu v Harzu, ve Freibergu, Bräunsdorfu, Aurbachu, Schneebergu v Krušných horách; další naleziště: Capnic/Rumunsko, Banská Štiavnica/Slovensko, Rhisnes/Belgie; na puklinách alpských rudných žil; Derbyshire, Egremont v Cumberlandu, Cornwall/Velká Británie. Čiré, hojnoploché krystaly z Cumberlandu jsou nejkrásnější v Evropě a jsou vyhledávány sběrateli. Zvláštností je úplně čirý dvojlomný (islandský) kalcit z Mexika (Guanajuato), z Islandu (z dutin v doleritu u dvorce Helgustadir v Eskifjordu) a z Ruska (na řece Nižňaja Tunguska).

Nádherné vzorky kalcitu byly nalezeny ve Washabaugh Country v Jižní Dakotě/USA a ve Fontainebleau ve Francii. Zvláštností jsou uzavřeniny mědi ve skalenoedrech kalcitu z Michiganu v USA. Nejhezčí vzorky tohoto typu pocházejí dnes z oblasti Santa Eulalia v Mexiku a ze státu Missouri v USA.
Význam a využití: V řečtině znamená slovo chalis (= vápno, vápenec, malta) také „malý kámen” nebo „štěrk”. Toto slovo bylo přejato později do latiny jako calx, calcis, odkud přešlo i do dalších jazyků. Techniku pálení vápna a přípravy malty ovládali již staří Římané v době kolem Kristova narození. Kvůli bouřlivé reakci vypáleného, nehašeného vápna s vodou jej označovali jako calx viva (= živý vápenec). Zvláštní vlastnosti tohoto minerálu upoutávaly vždy pozornost vědců; německý mineralog Emmerling uváděl v roce 1793 celou řadu různých odrůd, které se dnes už nerozlišují. Kromě toho uváděl velké množství názvů pro nerost jako takový. První chemickou analýzu kalcitu provedl v roce 1774 Bergmann. Optickými vlastnostmi dvojlomného islandského vápence se zabývali tak věhlasní fyzikové jako Newton a Huyghens. Pozorování štěpných ploch a štěpných klenců kalcitu přivedlo Haüye k jeho teoriím o vnitřní stavbě krystalů. V roce 1808 objevil anglický chemik a fyzik Davy pomocí elektrolýzy prvek obsažený v kalcitu, který označil jako „calcium”. Název „calcium”. Název „kalcit”, který byl dříve používán jen pro pojmenování pseudomorfózy kalcitu ze Sangerhausenu na jižním okraji Harzu, přinesl na celý minerál Wilhelm von Haidinger, báňský rada za ředitele Vídeňského geologického ústavu, a to v roce 1845.

Jelikož se kalcit vyskytuje v přírodě v obrovském množství a přitom v různých formách, je také široce využíván. Stále vzácnější dvojlomný islandský vápenec je používán jako polarizační hranily (nikoly). Jemně zrnitý vápenec ze Solnhofenu v pohoří Fränkische Alb se používá v litografii a navíc je bohatý na zkamenělé rostliny a živočichy, žijící kdysi v mořích. Bílý mramor se využívá v sochařství a na obklady. Z pěkně zbarvených vápenců a mramorů se řežou desky, leští se a využívají různým způsobem jako dekorační kámen, na obklady fasád, na vnitřní obklady, dlažby, parapety a schody. Vypálený vápenec se nejprve vyhasí ve vodě a z hašeného vápna a písku se vyrábí malta pro stavební práce. Vápenec je důležitou surovinou při výrobě cementu; v chemickém průmyslu slouží k vyrobě dusíkatého vápna, vápna na hnojení, karbidu, chlorového vápna atd. Ve sklářském průmyslu se používá k homogenizaci tavenin, v hutnictví se používá při hutnickém zpracování kyselých rud jako přídavek do vysokých pecí. Vybroušené čiré krystaly jsou raritou pro sběratele drahých kamenů. Pro amatérské mineralogy jsou na jedné straně potěšením nádherné krystaly kalcitu, na druhé straně je tento nerost zdrojem jejich trápení, protože pokrývá krustami vzorky řada jiných zajímavých minerálů.
Možnosti záměny: Kalcit se pozná velmi snadno; od podobných minerálů se liší velkým bohatstvím ploch a silným šuměním, když jej pokapeme zředěnou kyselinou chlorovodíkovou. U celistvých agregátů jsou kalcitu podobné: křemen, baryt, fluorit, sádrovec, anhydrit; ovšem tvrdostí, štěpností a reakcí na kyselinu chlorovodíkovou se od kalcitu výrazně liší.