Globální oteplování je jev, který je v poslední době často skloňován v médiích. Co to však je, jak vzniká a jaké má následky?

Problém spojený s globálním oteplením (také označovaný jako globální klimatická změna - global climate change ) souvisí s principem tzv. skleníkového jevu, který působí již po stovky miliónů let jako ochrana povrchu naší planety před drastickými změnami teploty mezi dnem a nocí. Díky atmosféře a jejímu složení proniká na povrch Země sluneční záření (převážně jako viditelné světlo ) prakticky bez zábran. Část světla se odráží od mraků, vodní hladiny a sněhové pokrývky a uniká zpět do kosmu. Část je po dopadu na povrch země pohlcena a zahřívá jej. Teplo, které ze zahřátého povrchu uniká je též záření, ale o delší vlnové délce, tzv. záření infračervené. To je ale na čas některými plyny v atmosféře zadrženo - pohlceno - a tak pomáhá udržet poměrně stabilní přízemní teplotu. Pokud by skleníkový jev nefungoval, pohybovala by se průměrná teplota povrchu Země okolo -30 °C. Fakticky by ve dne byly některé oblasti ohřívány na více stupňů než dnes a v noci by se ochlazovaly hluboko pod bod mrazu. Naopak, kdyby skleníkový jev působil silněji, podobně jako na Venuši, mohla by teplota při povrchu Země dosahovat i 300-400 °C. Plyny, které mají schopnost tepelné - infračervené - záření pohltit, se nazývají skleníkové plyny. Patří sem především vodní pára, oxid uhličitý, metan, ozón, oxid dusný a několik dalších. Skleníkový jev založený na přítomnosti skleníkových plynů je tedy efekt přirozený.

Při některých lidských činnostech se však uvolňuje větší množství skleníkových plynů, než je přirozené. Spalováním fosilních paliv {uhlí, ropy), odlesňováním, vypalováním lesů, při obdělávání půdy přibývá oxid uhličitý. Pěstování rýže, chov dobytka, hnilobné procesy ve skládkách komunálního odpadu přispívají k produkci metanu, přízemní ozón je součástí letního fotochemického smogu (vzniká zejména z automobilové dopravy). Nárůst těchto plynů (i řady dalších) může způsobit, že zadržení tepelného záření země se zvýší a stoupne tak teplota na Zemi. Následky tohoto zvýšení je možno očekávat takřka na celé planetě. Odhaduje se, že může dojít k rozkolísání klimatu, změně režimu srážek (místní sucha nebo záplavy), k zesílení a změně výskytu tropických a subtropických bouří, k intenzivnějšímu tání ledovců, což by (spolu s rozpínáním vodních mas teplem) mohlo vést ke stoupání hladiny světového oceánu.

Teplota (a klima vůbec) nebyla nikdy na Zemi stálá.

V průběhu posledních stovek tisíc let se teplota (i koncentrace skleníkových plynů) mnohokráte změnila. Tato přirozená variabilita zatím nedovoluje přesně stanovit, jakou část oteplení způsobuje člověk. Poslední matematické modely však ukazují, že křivka stoupání teploty je v souladu s trendem zvyšování spalování fosilních paliv a současná klimatologie tak pohlíží na globální oteplování jako na částečný důsledek lidských aktivit.

Podle zprávy z Fóra pro modelování globálních změn (USA) se průměrná teplota na Zemi zvýšila od minulého století o 0,5 °C. Růst koncentrace oxidu uhličitého se předpokládá i v následujících dekádách a teplota tak do roku 2050 vzroste jen díky zvýšené produkci skleníkových plynů o dalších 0,5 -2 °C. Ledovce severní polokoule se mírně zmenší, změny v Antarktidě nebudou pravděpodobně patrné. Hladina oceánu se dle odhadů zvýší do roku 2050 o 5 - 10 cm. V kontinentálních oblastech středních šířek budou delší období sucha, vzrostou srážky ve vyšších šířkách.

Nejméně předvídatelné jsou komplexní změny klimatu. Právě proto nelze vyloučit ani zvýšení hladiny oceánů až o několik desítek centimetrů a ve vzdálenější budoucnosti i metrů. To by mělo pro lidstvo velmi vážné následky, protože nízko ležící oblasti u moře jsou většinou velmi hustě osídleny. Z lidských činností pravděpodobně by nejvíc utrpělo zemědělství, které je velmi citlivě adaptováno na současné klimatické podmínky a každé i malé změny budou znamenat nutnost nové adaptace, která vůbec nebude jednoduchá. Pozemské biomy se nedokáží rychle klimatické změně přizpůsobit a mnohé z nich, zejména lesy mírného pásma, mohou být značně poškozeny.

Jak se globálnímu oteplování bránit? Pokud jsme tedy určili příčiny, tedy přílišné emise skleníkových plynů, je jasné, že zabránit nebo alespoň zpomalit globální oteplování lze snížením emisí těchto plynů do ovzduší. Každé omezení spalování fosilních paliv přispěje ke snížení množství oxidu uhličitého v ovzduší. To souvisí nejen s průmyslovou činností, ale i se způsobem života. Příkladem jsou lidé, kteří využívá automobil i k velmi krátkým cestám, kde by bez problémů mohli využít kolo nebo dokonce dojít pěšky.

Dalším činitelem ovlivňujícím oteplování jsou lesy. Lesy zachycují i uvolňují oxid uhličitý. Uvolňování se děje ovšem v menší míře. Vědecky není přesně určen poměr mezi zadrženým a uvolněným množstvím, lze však konstatovat, že tento proces existuje a pomáhá snížení oxidu uhličitého v ovzduší.

Největším emitentem oxidu uhličitého jsou však průmyslové podniky.

Při průmyslové činnosti je potřeba množství energie, která se dnes získává převážně spalováním fosilních paliv. Trend získávání energie z alternativních zdrojů postupuje velmi pomalu v důsledku nízké efektivity zařízení na její získávání. Proto větší podíl energie z alternativních zdrojů k celkovému množství získávané energie si mohou dovolit pouze státy s příhodnými geografickými podmínkami. Navíc mezistátní smluvní snižování emisí oxidu uhličitého přes určité pokroky a snahu Evropské unie naráží na neochotu Spojených států, Kanady i dalších zemí. Co tedy říci závěrem? Ke snižování množství skleníkových plynů může přispět každý z nás. Bez přičinění průmyslových velmocí to však příliš nepůjde. Někde se ale začít musí.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk