Život Ampérův nebyl šťastný. Měl mimořádné matematické a jazykové nadání (ve třinácti letech prý znal základy třinácti jazyků, ve čtrnácti přečetl francouzskou Encyklopedii). V roce 1793 však prožil hluboký otřes, když byl jeho otec v Lyonu gilotinován. Více než rok sedával bez hnutí a rozděloval hromádku písku postupně na poloviny. Později se to promítko do proslulé klasifikace věd, které třídil přísně dichotomicky. Z duševního otřesu se dostal teprve studiem Rousseaových prací. Poté se jeho zájem přesunul na matematiku. Za výsledky v oblasti diferenciálních rovnic byl přijat do Francouzské akademie a posléze skvěle matematicky vybaven přešel k problémům fyzikálním. Takřka na počkání vypracovalcelou teorii interakce magnetů a proudů i interakce proudů navzájem. Na rozdíl od většiny fyziků považoval za primární jev nikoliv interakci magnetu a elektrického proudu, ale interakci vodičů s proudem, přičemž magnetismus považoval jen za druhořadý efekt provázející pohyb elektřiny. Magnetická síla, která působí na tenký vodič, se dá vypočítat púodle fyzikálního vztahu:



Směr magnetické síly lze určit podle Flemingova pravidla levé ruky:
položíme-li otevřenou levou ruku k vodiči tak, aby prsty ukazovaly směr proudu a indukční čáry vstupovaly do dlaně, ukazuje odtažený palec směr síly, kterou působí magnetické pole na vodič s proudem. V roce 1822 sestrojil Ampére solenoid a dokázal, že její magnetické pole je stejné jako magnetické pole trvalého tyčového magnetu. Vyslovil také hypotézu o existenci molekulárních proudů podmiňujících magnetismus permanentích magnetů a hypotézu o existenci zemského elektrického proudu podmiňující zemský magnetismus.