Newton si tehdy představoval, že světlo má částicový (korpuskulární) charakter, přičemž každá barva je zastoupena částicemi s jinou velikostí. Se svou teorií dokázal vysvětlit všechny tehdy známé vlastnosti světla. Ve stejném století vznikla i Huygensova vlnová teorie světla. Christian Huygens také dokázal pomocí své teorie vysvětlit většinu tehdy známých vlastností světla. Vnikl tu tedy spor, zda je světlo částice nebo vlna. Tento spor rozhodl až na počátku 19. století Thomas Young, který vyslovil myšlenku interference světla, což je záležitost čistě vlnová. Dokázal, že světlo přidané ke světlu může dát tmu. Interference je typickým příkladem takzvaného lineárního jevu, kdy se účinky jednotlivých vln jednoduše sčítají. Ty vznikají pouze při malé intenzitě světla. V opačném případě dochází k různým nelineárním jevům. Předtím než se objevily první lasery, neznala optika dostatečně silné světelné zdroje, které by umožňovaly pozorovat nelineární jevy. Naproti tomu každý radiotechnik je zvyklý běžně pracovat s takovými nelineárními jevy v oblasti rádiových vln, jako je modulace, směšování, násobení kmitočtu a další.

V devatenáctém století tedy převládla vlnová teorie světla. Zbývala tedy jedna otázka a sice: “Co se vlní?” Nejpřirozenější představu vlnění nám dává akustika. Vzduch se střídavě zhušťuje a zřeďuje podél směru šíření zvukové vlny. Zvuk je vlnění podélné. Naproti tomu světlo je vlnění příčné, protože se u něj uplatňuje jev polarizace světla. Polarizace je možná pouze u příčného vlnění, nikoliv u podélného. Zvuk tedy polarizovat nelze. Problém příčného vlnění je ten, že si nedokážeme představit žádnou látku, která by se mohla příčně vlnit. Světlo se navíc šíří i vakuem a představa, že by se vlnila prázdnota je ještě absurdnější. Fyzikové tedy museli vymyslet speciální všudypřítomnou, nehmotnou a nepolapitelnou substanci, kterou nazvali světelný éter. Tehdy již byla známa souvislost mezi elektrickými a magnetickými silami. Tyto síly byly vysvětlovány působením různým napětí ve zvláštním prostředí, který se nazývalo elektromagnetický éter. Svět se tedy zdál být naplněn jakýmisi všepronikajícími fluidy a to dokonce několika druhů, které přes svou éteričnost mohly vytvářet značné elektrické a magnetické síly. Obr. 2 - Model příčného a podélného vlnění

Naštěstí však na přelomu padesátých a šedesátých let přichází James Clerk Maxwell se svou teorií elektromagnetického pole. Všechny známé jevy a zákony se dají vypočítat z Maxwellových, po matematické stránce geniálních, rovnic. Éter se najednou stal zbytečným. Elektromagnetické pole je forma hmoty odlišná od látky v jakémkoliv skupenství.