Voda se rozkládá pomocí slunečního záření několika způsoby:

Nejdříve přeměníme sluneční záření na elektrický proud za pomoci slunečních článků. Potom rozložíme vodu průtokem stejnosměrného elektrického proudu (o napětí větším než 2 V). Rozklad vody za teplot větších než 2 500 K (ve sluneční peci lze dosáhnout teploty až 4 000 K). Postupný rozklad vody při středních teplotách. Vodu lze rozložit i při středních teplotách, kterých lze dosáhnout ve fokusačních sběračích (fokusační sběrač soustřeďuje sluneční paprsky do jednoho místa). Rozklad probíhá za přítomnosti bromidu vápenatého a rtuti. Biologický rozklad. U některých organismů obsahujících chlorofyl může být fotosyntéza ovlivněna tak, že se při ní uvolňuje vodík. Zatím není jasné, které z uvedených postupů by se daly v budoucnosti užívat ve velkém měřítku. Každopádně důležitost vodíku jako chemického paliva stále roste. V budoucnu může zcela nahradit fosilní paliva a jeho získávání z vody pomocí slunečního záření se nabízí jako vhodný způsob.

Biomasa
Dalším, dnes již využívaným zdrojem energie, je biomasa. Biomasa zahrnuje všechny živé organismy na zemi. Každou sekundu se pomocí fotosyntézy ukládá do biomasy 90 terrajoulů (tedy příkon se rovná 90 terrawattů). Každý den přitom mnoho organismů odumírá a zůstávají na zemi ve formě organických zbytků. Tyto organické zbytky obsahují mnoho chemické energie, která může být využita buď přímo (například hořením), nebo nepřímo (tj. napřed se přemění na nějakou vhodnější formu energie, lepší pro dopravu i použití).

V některých zemědělských usedlostech používají k topení a vaření metan získávaný z hnoje. Metan se z hnoje uvolňuje takzvaným anaerobním kvašením, tj. bakterie rozkládají hnůj bez přístupu vzduchu. Tyto usedlosti vlastně nepřímo využívají

sluneční energii uloženou v organických zbytcích. Využití biomasy jako zdroje energie je jednoduché a výhodné hlavně pro zemědělské usedlosti, kde je stále dost organických zbytků (hnůj, kompost a jiné).

Elektrická energie ze slunce
Přímá přeměna
Přímá přeměna slunečního záření na elektřinu využívá fotovoltaického jevu, který nastává v některých polovodičích (např. křemíku, germaniu aj.). Nejpoužívanější je krystalický křemík buď jako jeden krystal, nebo jako mnoho malých krystalů. Nutno dodat, že zatím je získávání čistého monokrystalu pracné a nákladné.

Tenké destičky nařezané z krystalu se pokryjí z jedné strany pětimocným prvkem (např. fosforem) a z druhé strany trojmocným prvkem (např. arzenem). Takto pokrytá destička se nazývá sluneční článek. Jestliže na sluneční článek dopadá sluneční záření, oddělí se od sebe kladné a záporné náboje.