Je zdrojem stabilního napětí 1,35 V a jeho životnost je v porovnání s Leclacheovým článkem větší. Je však také dražší. Vlastní článek je uzavřen v obalu z nerezové oceli. Anoda je tvořena lisovaným amalgamovaným zinkovým práškem a katoda směsí oxidu rtuťnatého s grafitem. Póly článku jsou odděleny adsorbentem napuštěným koncentrovaným roztokem KOH, který slouží jako elektrolyt. (Zn + HgO ----> Hg + ZnO). Jiné moderní galvanické články mají elektrody ze rtuti a amalgamu kadmia (např. Westonův článek s normal. napětím 1,018 V), zinku a chloridu stříbra (1,02 V) nebo niklu a kadmia (dá se znovu nabíjet). Galvanické články se dají klasifikovat na:
a) primární články, které přeměňují chemickou energii v elektrickou
b) sekundární články, které se dají nabíjet a vybíjet a znovu nabíjet, tedy pracují reversibilně (obráceně) - akumulátory
c) palivové články, které dodávají elektrický výkon tak dlouho, pokud je jim přiváděno palivo. Palivový článek je vlastně galvanický článek pro přeměnu chemické energie plynné látky (vodíku) na energii elektrickou. K přeměně dochází při katalytické reakci s oxidovadlem na elektrodách. Palivové články se vyznačují vysokou účinností přeměny energie (teor. 100%, prakt. 85%) a ekologické výhodností, jediným odpadním produktem je voda. nejznámějším palivovým článkem je článek kyslíkovodíkový.

Galvani Luigi
italský lékař a přírodovědec, * 9. 9. 1737 Bologna, † 4. 12. 1798 tamtéž. Objevil r. 1789 při pokusech se žabími stehýnky po něm pojmenovanou galvanickou elektřinu. Galvani připisoval nejprve svá pozorování projevům života, až Alessandro Volta pochopil fyzikální základy galvanických článků.










Honza, Jaroslav, Mareček, Aleš: Chemie pro čtyřletá gymnázia, 2. díl. Olomouc 1998
Vacík, Jiří a kol.: Přehled středoškolské chemie. Praha 1995
Všeobecná encyklopedie Universum - multimediální verze 2.0

Zpracovala: Kristina Jílková, 14.3.2002.