Vesmír vznikl pravděpodobně velkým třeskem před 18 miliardami let + 30%. vesmír se tehdy počal rozpínat. studiem vesmíru se zabývá věda zvaná astronomie. Je to jedna z nejstarších věd. Začala se rozvíjet už v 16. století prácemi M. Koperníka, G. Galileiho, J. Keplera a I. Newtona. Závažnou úlohu v koperníkovské revoluci astronomie měl objev dalekohledu. Kosmický výzkum za hranicemi zemské atmosféry začal po vypušťení první umelé družice Země. Výsledky tohoto kosmického výzkumu přinášejí astronomii každoročne nesmírné množství nových informací s nedozírnými důsledky pro její další rozvoj. Přibližně 4 000 let př. n. l. měli Sumerové už celkem přesnou představu o čtyřech světových stranách. Egypťané v tom čase už věděli a že rok trvá 365 dní.

Řecké astronomii vděčíme za významné astronomy a za vytvoření geocentrického (řecky geos – Země) světového systému. Tháles z Milétu (asi 625–547 před n. l.) pozoroval 18. května 603 před n. l. velké zatmění Slunce a úspěšne ho předpověděl na den 28. května 585 před n. l. Dokazoval, že hvězdy svítí svým vlastním světlem, kdežto Měsíc jen světlem odraženým ze Slunce. Zemi pokládal za plochou desku plovoucí na vodě. Dalším zastáncem tohoto názoru byl Anaximandros (asi 611–546 před n. l.) , který jako první formuloval geocentrickou představu, podle které je Země centrálním tělesem celého viditelného světa. Pythagoras (asi 570–490 před n. l.) podle všeho jako první vyslovil myšlenku, že Země je koule nacházející se v středu vesmíru. Další pythagorovec Filolaos (2. polovina 5. století před n. l.) vyslovil myšlenku, že se Země otáčí kolem své osy.

Démokritos (asi 460–370 před n. l.) učil, že vesmír je nekonečný a že je v něm nekonečně mnoho světů. Mléčnou dráhu v podstatě správně vysvětlil jako soubor velkého množství hvězd. Eudoxos z Knidu (408–355 před n. l.), žák řeckého filozofa Platóna (427–347 před n. l.), který poznal nepravidelnosti zdánlivého pohybu planet, položil vědecké základy astronomie. Utvořil první geocentrickou teoriu pohybu Slunce, Měsíce, planet a hvězd okolo Země. Předpokládal, že tyto tělesa obíhají okolo Země po kruhových dráhách.

O další rozvoj astronomie se velmi výrazně přičinily myšlenky génia starověku Aristotela (384–322 před n. l.). Tento filozof uspořádal všechny tehdejší poznatky o vesmíru a o pohybu těles. Z pozorovaní Země při zatmění Měsíce jako první odvodil kulovitý tvar Země. Nehybná Země je v jeho systému centrem celého vesmíru. Okolo ní obíhají po dokonalých kruhových drahách Slunce, Měsíc, pět do tehdy známých planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn). Nejdále od Země je sféra „nehybných hvězd“. Komety považoval za krátkodobé atmosférické jevy a Mléčnou dráhu za éterické výpary, vyvolané rychlým pohybem hvězd okolo Země. Pohyb Země ve vesmíru Aristoteles popíral. Jeho argumentem byl fakt, že vesmírný pohyb Země by se musel projevit v zdánlivém protisměrném pohybu hvězd, a tomu tehdejší pozorovaní odporovaly. Aristotelovy názory ovlivnily astronomii skoro na dvě tisíciletí.

Vyvrcholením alexandrijské astronomie bylo utvoření poměrně dokonalé teorie pohybu planet v rámci geocentrické světové soustavy. Podrobný výklad této soustavy podal Klaudios Ptolemaios (asi 85–166 n. l.) v díle Almagest (původní název Megalé syntaxis – Velká stavba, v latině Almagestum). Ptolemaios přijal ve svém díle, mající 13 svazků, Aristotelův názor o výsadním postavení Země ve vesmíru. Základní tvrzení Ptolemaiovy geocentrické světové soustavy: 1. Země je koule; 2. Země je ve středu nebeské sféry; 3. Země nevykonáva žádný postupný pohyb; 4. všechna nebeská tělesa se pohybují tak, že jejich pozorovaný pohyb můžeme vysvetlit zákony kruhového pohybu; 5. planety se pohybují po epicyklech, jejichž středy obíhají okolo Země po větších kružnicích – deferentech; 6. středy oběžných epicyklů Merkuru a Venuše se pohybují vždy ve směru Slunce; 7. Mars, Jupiter a Saturn vykonávají oběh po svých epicyklech právě za jeden rok;8. dráha Slunce a Měsíce je vzhledem ke středu Země položená excentricky.


Celkem nový pohled na vesmír, který se definitivně rozcházel s Ptolemaiovým geocentrickým systémem, uveřejnil roku 1543 polský astronom Nicolaus Copernicus (Mikuláš Koperník, 1473–1543) v díle De revolutionibus orbium coelestium libri VI (O pohybech nebeských sfér). Kopernikův heliocentrický systém (řecky helios – Slunce) je možné shrnout do následujících téz: 1. Země vykonáva denní pohyb okolo svojí osy od západu na východ; 2. Země vykonává roční pohyb okolo Slunce ve směru od západu na východ; 3. zemská osa vykonáva ročný kónický posun okolo kolmice k rovině ekliptiky ve směru od východu na západ; 4. všechny planety se pohybují okolo Slunce jistým směrem, shodným se směrem pohybu Země okolo Slunce; 5. všechny planety se pohybují celkem rovnoměrně po kružnicích, jejichž středy jsou mírně excentricky položené vzhledem ke středu Slunce; 6. středy excentrických kruhových drah planet konají okolo středu Slunce epicyklické pohyby.