Nebezpečná situace by mohla nastat, pokud by při nehodě uniklo tritium nebo aktivovaný konstrukční materiál do reaktorové haly. Tato hala, je-li navržena odpovídajícím způsobem, nemůže být nikdy zničena působením okamžité energie, obsažené v reaktoru; ta je totiž ve srovnání se štěpným reaktorem velmi malá. Lze tedy oprávněně očekávat, že žádná eventuální vnitřní nehoda nebude nikdy vyžadovat evakuaci obyvatelstva.
Vliv na životní prostředí
Kromě zavezení paliva na začátku provozu fúzního reaktoru, žádná další potřeba transportu nebo zpracování radioaktivního paliva mimo stanoviště reaktoru není.
Neutrony z fúzní reakce budou aktivovat konstrukční materiály reaktoru a zkracovat tak jejich životnost. Podle výsledků výzkumu bude nutno v průběhu přibližně 30leté životnosti elektrárny vyměnit asi čtyřikrát první stěnu a plodící obálku. Po konečném odstavení fúzního reaktoru zbude asi 25 000 m3 pevného radioaktivního odpadu. Toto množství je srovnatelné s odpadem ze štěpného reaktoru, avšak biologická nebezpečnost odpadu z fúzního reaktoru, obsahující vesměs standardní materiál, je po 100 letech více než tisíckrát menší. Tato příznivá vlastnost plyne z nepřítomnosti aktinidů a z mnohem kratších poločasů rozpadu aktivovaných materiálů.
Výzkum možnosti recyklování materiálu hlavních částí fúzního reaktoru po 50 až 100 letech je dlouhodobým úkolem materiálového inženýrství. Nové technologie, minimalizace obsahu tritia a vývoj nových materiálů s nízkou aktivací zajistí, že fúzní reaktor bude atraktivní z hlediska jeho vlivu na životní prostředí. Navíc může fúzní reaktor ve vzdálenější budoucnosti používat palivo, které produkuje méně radioaktivity a neobsahuje tritium.
Fúzní reaktory přinášejí jen málo rizik v souvislosti s problémy šíření nukleárních technologií, nicméně musí být zachovávána jistá bezpečnostní opatření pro hospodaření s tritiem.
Výroba elektřiny ve fúzních reaktorech vyloučí emise CO2, SO2 a NO2, které poškozují životní prostředí a mohou vést k nebezpečným změnám klimatu.
Historie výzkumu
Již v r. 1927 podal patent týkající se "Metody výroby helia s využitelným uvolňováním reakční energie" za pomoci elektrolýzy koncentrací vodíku na povrchu palladia jistý Tandberg ve Švédsku. Ke konci dvacátých let Atkinson a Houtermans předložili myšlenku, že Slunce "hoří" v důsledku jaderných slučovacích reakcí.
V roce 1934 se podařilo Rutherfordovi, Oliphantovi a Harteckovi sloučit dvě deuteria s následným rozpadem na 2He3 a neutron nebo tritium a proton, přičemž při obou reakcích došlo k uvolnění energie: to byl první experimentální důkaz existence fúzní reakce.
Výzkum jaderné fúze v USA a SSSR vyšel z vojenského výzkumu atomové energie, prováděného během a po druhé světové válce.
Prohlášení argentinského diktátora Juana Perona v r. 1951 o vývoji fungující fúzní elektrárny v Argentině bylo bezprostředním důvodem výzkumu započatého v Princetonu (USA) astrofyzikem Lymanem Spitzerem.
V roce 1951 navrhli sovětští fyzici Andrej Sacharov a Igor Tamm zařízení, které bylo později nazváno tokamak (tok a magnytnyje katuški).
Ve Velké Britanii byl výzkum prováděn především v Harwellu. Známé je odtud především zařízení ZETA, z něhož byla počátkem roku 1958 oznámena produkce jaderných fúzních neutronů. Toto tvrzení bylo později odvoláno, poněvadž bylo zjištěno, že neutrony vznikají zcela jiným mechanizmem.
Až do roku 1958 byl veškerý výzkum řízeného slučování utajen. Veškerý výzkum řízeného jaderného slučování byl utajován až do druhé Konference o mírovém využití atomové energie v Ženevě v r. 1958. Výměna informací na této konferenci totiž ukázala, že k dosažení pokroku je třeba hlubšího pochopení chování plazmatu. Během šedesátých let bylo proto úsilí soustředěno na základní výzkum.
V roce 1968 bylo dosaženo zásadního přelomu na zařízení Tokamak v Ústavu Atomové Energie v Moskvě (I.V. Kurčatov). Během další dekády pak došlo k širokému rozšíření výzkumu udržení plazmatu pomocí tokamaků po celém světě.
