Dnes jsou obvyklejší miniaturní polovodičové lasery, takové, jaké naleznete v tiskových hlavách laserových tiskáren.
K čemu je laser
Když Akademie věd USA sestavovala seznam dvaceti nejvýznamnějších úspěchů vědy 20. století, vedle elektrifikace se v něm objevily lasery i vláknová optika. Když však byl laser vynalezen, nezdálo se, že by to řešilo nějaký naléhavý sociální nebo vědecký problém.
"Mnoho mých přátel si ze mě kvůli němu utahovalo: 'Pěkné řešení, k čemu je ale dobré?' Nic zvláštního na tom neviděli," říká Charles Townes, vědecký poradce společnosti Novalux. Je uznáván jako spoluvynálezce maseru -- jenž je podobný laseru, místo světla však používá mikrovlny -- i laseru. Townes obdržel první patent za lasery jakožto telekomunikační zařízení v roce 1960. V roce 1964 obdržel Nobelovu cenu za fyziku.
Townes, posléze působící na fakultě Columbia University v New Yorku, se pustil do vynalézání lepší metody měření světelných vln.
"O odchlípené sítnici jsem nikdy neslyšel, ale právě to byla jedna z prvních lékařských aplikací laserů," říká.
Lasery se nejčastěji používají pro zajišťování přenosů po optických vláknech, generování a zesilování signálů a jejich distribuci prostřednictvím vláknové optiky. Kvalitnější paprsek

Na druhé straně polovodičové lasery, které jsou mnohem rozšířenější, jsou velmi malé a spotřebovávají jen velmi málo energie. Jsou dvou typů: edge-emitting (emitující okrajem) a vertical-cavity (s vertikální dutinou).
V případě okrajem emitujících laserů, které jsou levnější než lasery s vertikální dutinou, jsou postranní plošky polovodiče odštípnuty tak, aby vytvořily zrcadlo, a paprsek vystřeluje z okraje materiálu. Zatímco se takových laserů každoročně vyrobí a použije v zařízeních jako CD přehrávače více než 50 milionů, zrcadla a tedy i paprsky trpí nepřesností a nehodí se pro stavbu vysokorychlostních sítí.
Vláknová optika spoléhá na přesnější lasery s vertikální dutinou. Ty jsou po tisících kusech vytvářeny na velmi malých oplatcích. Samotné lasery mohou být menší než 1 krychlový milimetr. Výrobci vytvářejí velmi přesné paprsky tak, že do každého zrcadla laseru -- známého jako horní a dolní Braggovo zrcadlo -- zabudovávají více než 100 vrstev.
Přesnost též plodí účinnost: Zatímco okrajem emitující laser v CD přehrávači potřebuje pro svou činnost kolem 30 miliwattů, jeho ekvivalent s vertikální dutinou by vyžadoval pouze 2 miliwatty. Čím kulatější je paprsek, tím přesněji se laser "spojí" s kabelem tvořeným optickými vlákny, vysílaje do kabelu signály na mnohem větší vzdálenost, po jejímž překonání je nutné tyto signály zesílit, což šetří peníze.