Prvné štátne útvary vo východnej a juhovýchodnej Európe

Ve východní Evropě kolem řeky Dněpr měly svá původní sídla kmeny východních Slovanů. Jejich území na jihu a jihovýchodě sousedila se stepními oblastmi, osídlenými kočovnými Avary. Východní Slované postupně pronikali do oblasti jižní a jihozápadní Ukrajiny, na východ k řece Donu a na západ k řece Visle. Jejich územím vedly obchodní cesty od Baltského k Černému moři do byzantské říše. Bezpečnost obchodníků zde zajišťovali vojenské družiny Normanů, které Slované nazývali Varjagy. Při těchto obchodních cestách vznikala opevněná hradiště, která chránila tržiště. Nejvýznamnějšími hradišti byly na severu Novgorod a na jihu Kyjev. Postupně se v těchto hradištích, jež se vyvinula v města, zmocnili vlády náčelníci Varjagů. Varjagové postupně splynuli s původním slovanským obyvatelstvem, s Rusi. V Novgorodě založil své knížectví Varjag Rurik. Kolem 80. let 9. století jeho nástupce kníže Oleg připojil Kyjev a vytvořil nový stát - Kyjevskou Rus. Vládci Kyjevské Rusi vedli neustále války s nepřátelskými kočovníky z jižních stepí. Na ochranu připojovali kyjevští vládci ke svému knížectví území dalších slovanských kmenů. Na odpor se však postavili Drevljané, kteří odmítli podrobit se a roku 945 dokonce zabili Olegova nástupce velkoknížete Igora, ale nakonec byli i oni porobeni. Za vlády knížete Svjatoslava (60.-70. letech 10. století) došlo k dalšímu rozšíření území Kyjevské Rusi až k Volze a na severní Kavkaz.
Největšího rozkvětu dosáhla Kyjevská Rus na přelomu 10. a 11. století za vlády knížete Vladimíra. S jeho jménem jsou spojeny též počátky křesťanství. K christianizaci pozval Vladimír koncem 80. let 10. století kněze z byzantské říše. Ti užívali jako bohoslužebný jazyk staroslověnštinu a jako písmo cyrilici, které se staly základem ruského národního písemnictví. K jeho nejstarším památkám patří: byliny, Pověsť vremenných let (poč.12.stol.), žalozpěv knížete Igora Svjatoslaviče (poraženého v r.1185 Polovci), Slovo o pluku Igorově. V 11. století vznikl i první ruský zákoník - Ruská pravda. Podle byzantských vzorů také byly stavěny chrámy (např. chrám sv. Sofie v Kyjevě).
Rozvoj Kyjevské Rusi pokračoval i za Vladimírových nástupců Jaroslava Moudrého a Vladimíra Monomacha. Po Monomachově smrti roku 1125 začali narůstat v rurikovské dynastii rozpory, které vedly k oslabení jednoty Kyjevské Rusi. Ta se pak od r. 1169 stala volným sdružením několika knížectví pod formální vládou knížete ve Vladimiru.

Zároveň se slovanské etnikum začalo výrazněji diferencovat do tří skupin: na východě kolem Moskvy Velkorusové, na západě Bělorusové a na jihu Malorusové (Ukrajinci).
Další rozvoj byl přerušen nájezdy mongolských kmenů – Tatarů. Ti vytvořili na přelomu 12. a 13. století silný kmenový svaz a postupně ovládli severní Čínu, Střední Asii, pronikli do Zakavkazska a na Krym. Pod vedením Čingischána Tataři zaútočili počátkem 20. let 13. století na Kyjevskou Rus a v bitvě na řece Kalce u Azovského moře v roce 1223 porazili ruská vojska. Koncem 30. let 13. stol. došlo k opětné invazi Tatarů pod vedením Čingischánova nástupce Bátúa. V roce 1240 Tataři vyplenili Kyjev, nepodařilo se jim však dobýt Novgorod.
V téže době se Kyjevská Rus musela bránit i proti dalším nájezdům. V roce 1240 ruská vojska pod vedením novgorodského knížete Alexandra (Něvského) na Něvě porazila Švédy. O dva roky později se pokusil dobýt Novgorod řád německých rytířů, ale v bitvě na Čudském jezeře roku 1242 však byly oddíly rytířů rovněž poraženy.
Na dobytých územích Kyjevské Rusi založili Tataři velkou říši - Zlatá horda. snaha o vymanění z područí Tatarů umocnila integrační procesy ruských knížectví, jejichž centrem se stalo moskevské velkoknížectví. V roce 1380 vojska panovníka Dimitrije (Donského) v bitvě na Kulikovském poli na březích Donu Tatary porazila. Tato bitva znamenala počátek sto padesátiletého zápasu o úplné vymanění y tatarského područí a vytvoření nového státního celku v této části východní Evropy, jehož centrem se pak stala Moskva.

Kromě východní a střední Evropy pronikali Slované od 6. století také do jihovýchodní Evropy, do oblasti Balkánského poloostrova na území byzantské říše. Zde došlo během 8. a 9. století k smísení Slovanů s řeckým obyvatelstvem a k jejich christianizaci. Již koncem 7. století si na severu Balkánu podmanili slovanské kmeny turkotatarští Bulhaři, kteří pod vedením chána Asparucha založili v této oblasti vlastní stát. Postupně se Slovanům podařilo Bulhary asimilovat a christianizovat. V roce 1018 byla tato 1. bulharská říše podrobena Byzanci. Obnovena byla až v roce 1185 a 2. bulharská říše trvala do roku 1393, kdy byla dobyta Turky.
Další stát jižních Slovanů vytvořili v roce 850 Chorvati. Nejvýznamnějším městem byl Dubrovník, který se později přeměnil v samostatný městský stát. Počátkem 12. století se Chorvatsko stalo součástí Uherského království. V polovině 12. století vytvořili svůj stát Srbové, zpočátku pod nadvládou Byzance a poté Bulharska. V polovině 14. století král Štěpán Dušan rozšířil moc Srbska do Makedonie a severního Řecka. V téže době již Srbsko muselo čelit turecké expanzi.

V roce 1389 v bitvě na Kosově poli srbská vojska utrpěla porážku od Turků a Srbsko se dostalo pod nadvládu osmanské říše.