Jsou vytlačovány novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která již nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejichž tovární výrobky jsou spotřebovávány nejen ve vlastní zemi, nýbrž hned ve všech světadílech. Místo starých potřeb, ukojovaných výrobky vlastní země, vznikají potřeby nové, k jejichž ukojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná vzájemná závislost národů. To platí stejnou měrou o materiální, jako o duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným statkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří literatura světová.
Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhuje buržoazie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilizace. Levné ceny jejího zboží, toť těžké dělostřelectvo, kterým srovnává se zemí všechny Čínské zdi a donucuje ke kapitalizaci nejzarytější nenávist Barbarů k cizincům. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zahynout nutí je, aby u sebe doma zaváděly tzv. civilizaci, t.j. aby se staly měšťáky. Zkrátka, tvoří si svět podle vlastního obrazu a podoby. Buržoazie podrobila venkov panství měst. Vybudovala ohromná města, zvýšila značně počet městského obyvatelstva proti venkovskému a vymanila tak značnou část obyvatelstva ze zaostalosti venkovského života. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila i barbarské a polobarbarské země závislými na zemích civilizovaných, rolnické národy na národech buržoazních, Východ na Západu." (Marx K. , Engels F., Manifest komunistické strany, březen 1848)

2.4. Globalizace dvacátého a jedenadvacátého století
Ve 20. století poprvé oficiálně zaznívá myšlenka globalizace. Stalo se tak roku 1904, kdy v Královské geografické společnosti v Londýně vystoupil anglický politický geograf H.S. Mackinder. V jeho přednášce se zmínil i o tom, že svět je globálně fungující politický celek. Období do dvacátého století nazval „kolumbovké období“ a období, které mělo nastat označil jako „ postkolumbovská éra“. Předpokládal, že v této éře bude světově uzavřený politický celek s globálním politickým systémem. Dvacátá léta znamenala veliký rozmach globalizace. Začíná se vyvážet kapitál, průmysl se přemísťuje do oblastí s nižšími výrobními náklady, lacinější pracovní silou, nižšími daněmi. Koloniální systém se sice v polovině století rozpadá, ale vztahy hospodářské a politické závislosti se jen přeměňují a v postatě trvají dál. Nastupuje revoluce v elektronice a sdělovací technice. Světové hospodářství roste.