Od příchodu Árjů do narození velkých náboženských reformátorů (Buddhy a Vardhamány Mahávíry, zvaného Džina) v 6.st.př.Kr. se odehrálo mnoho změn. Vznikly nové státy. V 5.-4.st.př.Kr. stanovil Pánini pravidla hláskosloví i tvarosloví a takto přísně popsaný jazyk dostal název sanskrt a stal se jazykem vyšších vrstev. Rozšířilo se umění zpracovávat železo. V povodí Gangy se začala hojně pěstovat rýže.
V 6.st.př.Kr. se z kmenového politického systému Árjů vyvinuly dva typy politicky organizovaných států. v monarchiích vzrostla moc kněží - bráhmanů, protože jejich oběti a obřady byly nezbytné k propůjčení božství králi. Vzájemná závislost kněží a králů vznikla na základě ustanovení o božství a dědičnosti královské funkce. V republikách oligarchického typu(vládla v nich elita) se udržela stará kmenová tradice (shromáždění zástupců lidu a volených úředníků).
V 6.st.př.Kr. se výrazně rozvíjel obchod. Známé je užívání mincí, které se sem rozšířily z území ovládaných Peršany. V S Indii se běžně používalo písmo charošti odvozené od arameištiny. Objevila se celá řada nových sekt a názorových proudů. Samostatná náboženství se nakonec stala pouze z džinismu a buddhismu.

Buddhismus
Podle tradice je zakladatelem buddhismu Gautama Buddha, který žil asi v letech 563-483 př.n.l. Gautama, syn bohatého knížete z rodu Šákjů (kšátrijové) se narodil a vyrůstal v městečku Kapilavastu na úpatí Himaláje. Byl vychováván v nádherných palácích, dostalo se mu vzdělání a byl oženěn s krásnou princeznou, která mu porodila syna. Přes to všechno začal být Gautama znepokojován otázkou utrpení. Navzdory otci se mu podařilo opustit přepychové vězení a aby dosáhl opravdového poznání, rozhodl se zříci se světa - stal se asketou. Šest let se snažil se svými pěti společníky uniknout ze strastiplného koloběhu života a bytí. Až konečně opustil společníky a usedl v hluboké meditaci pod „stromem probuzení“ a konečně dosáhl „velkého osvícení“. Uvědomil si, že utrpení a jeho příčina - touha - jsou kořeny všech lidských problémů. Této touhy se lze zbavit pouze následováním „střední cesty“ mezi dvěma extrémy - životem smyslových požitků a cestou slepé sebetrýzně. Poté pronesl svoji první řeč k bývalým pěti společníkům a tak obrazně roztočil kolo dharmy. V 80 letech dosáhl Buddha stavu nejvyšší blaženosti. jeho tělo bylo spáleno, popel rozdělen na 10 (8) částí a nad každou z nich byla postavena kopulovitá mohyla. Jádrem Buddhova učení jsou „čtyři vznešené pravdy“-(Vznešená pravda o utrpení, V.p. o původu utrpení, V.p. o zániku utrpení, V.p. o cestě k zániku utrpení) a „vznešená osmidílná stezka“-(správný názor, rozhodování, řeč, skutek, život, úsilí, koncentrace, meditace a osvícení).
Buddhismus se začal rychle šířit. Nebral ohledy na kasty, nebyl přehnaně asketický, nabízel však spásu všem, kdo si zvolí cestu správného jednání.

Džinismus
Na SV Indie působil asketa Vardhamána (540-486př.n.l.) přezdívaný svými stoupenci Mahávíra („Velký hrdina“) a Džina („Vítěz“). Podle jeho učení je cílem života očistit duši tak, aby se mohla na jeho konci vysvobodit z nekonečného cyklu znovuzrození. Pojem ahinsa neboli neubližování vyplívá z víry v posvátnost veškerého života. Toto náboženství klade značný důraz na střídmost života a odříkání.

Hinduismus
Nová podoba starého védského náboženství, které bylo zatlačováno buddhismem a džinismem. Nemá žádného zakladatele. Připouští víru v jednoho boha, ale i uctívání neomezeného počtu bohů a bohyň. Zesílený důraz na společenské uspořádání vyznavačů.
V 6.stol.př.n.l.(v době, kdy žil Buddha) existovalo v ganžské nížině nejméně 16 drobných státních útvarů s nestálými hranicemi, ovládaných rychle se střídajícími dynastiemi. Koncem 4.st.př.n.l. bylo nejmocnějším indickým státem magadhské království, kterému vládl král z rodu Nandů. Mělo centralizovanou správu, stálou armádu placenou z daní a síť silnic. Magadhsko začalo nabývat na významu za vlády krále Bimbasáry a poté i jeho syna Adžátašatru (asi 493-461přKr.)
Roku 327 př.Kr. vpadlo do Indie vojsko Alexandra Velikého a dobylo několik provincií. Po smrti Alexandra r.323 př.Kr. se však Řekové stáhli. Vpád Alexandra Velikého je prvním nezpochybnitelným datem v indických dějinách.

Někdy mezi r.324 a 317 př.Kr. porazil Čandragupta Maurja posledního krále z dynastie Nandů a zmocnil se vlády nad Magadhskem. Čandraguptova říše sahala od Kandaháru na západě po ústí Gangy na východě. Svého vrcholu však dosáhla dynastie Maurjů za vlády Ašóky, který asi v roce 269 př.n.l. vystřídal na trůně svého otce Bindusáru.(Ašóka byl vnukem Čandragupty.) Ašóka je považován za největšího vladaře indického starověku. Soustředil pod svou vládou téměř celou Indii, Nepál a část Afghánistánu. Rozlehlá říše byla propojena obchodními cestami, zboží se vozilo i po řece Ganze. Za vlády Ašóky se rychle rozšířil buddhismus. Hovorovým jazykem byl prákrt, písmo bráhmí. Ašóka po celé říši budoval stúpy neboli svatyně s ostatky Buddhy a jeho prvních žáků. Po Ašókově smrti kolem roku 232 (227)př.Kr. se Maurijská říše začala rozpadat. Správci různých končin se osamostatňovali, až nakonec zavraždili posledního člena dynastie Maurjů Brhadrathu r.184 př.n.l. Tím došlo k definitivnímu zániku Maurijské říše.