Finsko má 22 národních parků, 11 z nich vzniklo v roce 1982, v následujícím roce přibyly další dva. Jejich celkové rozloha je 6 583 km2. Ne všechny parky jsou v severním Finsku, většina z nich za polárním kruhem; na jihu Finska se nacházejí pouze menší nedotčené oblasti. V parcích najdete rozmanité přírodní útvary a malebné scenérie, horské hřebeny, průrvy, peřeje. Jinde je zase začleněna krajina dříve obhospodařovaná člověkem. Nové národní parky zahrnují i rozsáhlá rašeliniště, která jsou svou flórou, jezírky a barvami zvláště přitažlivá. Parky slouží i vědeckým výzkumům.
1. LEMMENJOKI (2 800 km2): Největší národní park ve Finsku. Divočina bez silnic, s jehličnatými a subarktickými březovými lesy, holými kopci, řekami a močály. Nejznámější atrakcí je údolí řeky. V sezóně je také možno dostat se po řece do oblastí, kde se rýžuje zlato. V parku jsou stezky a tábořiště pro stany.
2. Národní park URHO KEKKONEN (2 530 km2): Park se prostírá od oblasti Raututunturit-Saariselkä směrem na východ k lesům řeky Nuorttijoki. Díky své rozloze a různorodosti fauny i flóry je park unikátní chráněnou oblastí. Je zde několik srubů - některé jsou volně přístupné, některé je třeba rezervovat si předem. Ve městě Tankavaara existuje turistické centrum.
3. PALLAS-OUNASTUNTURI (500 km2): Kopcovitá náhorní planina se zvedá nad nádhernými jehličnatými lesy, které se střídají s rašeliništi. V parku je informační centrum, hotel a značené stezky s tábořišti a sruby. Výchozím bodem pro putování po parku ej vesnice Raattama a osada Hetta v Enontekiö.
4. PYHÄTUNTURI (42 km2): Do parku patří nejjižnější finská náhorní planina, plná strží a holých skal. Parkem vedou stezky, jsou zde tábořiště i informační centrum. Nejvyšší vrchol se jmenuje Noitatunturi, nadmořská výška 540 m.
5. OULANKA (206 km2): Oblast kolem řeky Oulanka, která teče do Bílého moře. Krásná krajina s bystřinami, stržemi i písčitými břehy a kvetoucími loukami. Vodopády Kiutaköngäs a Taivalköngäs. Lesy jsou zde borové a smrkové, pro severní části parku jsou typické močály. V parku je možno tábořit. Podél turistické stezky „Karhunkierros“ jsou tábořiště i sruby.
6. RIISITUNTURI (76 km2): Park zahrnuje nedotčenou přírodu s jehličnatými lesy. Na svazích nejvyššího vrchu Riisitunturi (446 m) jsou pozoruhodné močály s množstvím jezírek a obdivuhodnou květenou.
7. ROKUA (4,2 km2): Část morénového valu, která zahrnuje i staré pobřežní pískové duny, jež se tyčí nad plochou krajinou. Jezírka, rašeliniště, vřesoviště, lišejníky.
8. HIIDENPORTTI (40 km2): Opravdová drsná divočina s údolím Hiidenportti, které přechází v soutěsku. V parku i v přilehlé oblasti Peurajärvi jsou značené stezky a tábořiště. Turistika, rybaření.
9. TIILIKKAJÄRVI (20 km2): Odlehlá neobydlená a močálovitá oblast kolem jezera Tiilikka.
10. PATVINSUO (100 km2): Oblast rašelinišť v oblasti Lieksa a Ilomantsi. Žije zde mnoho divokých zvířat i dravých ptáků.
11. PETKELJÄRVI (6,3 km2): Neúrodná, ale krásná část Karélie. Borové lesy, morény, jezera a ostrůvky. V parku jsou tábořiště a značená trasa.
12. SALAMAJÄRVI (55 km2): Nalézá se v oblasti plata Suomenselkä. Ve zdejším rozmanitém terénu dominují močály. V parku jsou jezera Iso Koirajärvi a Pieni Koirajärvi, která jsou využívána ke sportovnímu rybaření. Turistům jsou k dispozici značené stezky, tábořiště i sruby.
13. PYHÄ-HÄKKI (12 km2): Zbytek pralesa na jihu Finska se smrkovými a borovými porosty starými přes 250 let.
14. LAUHANVUORI (26 km2): Park je známý průzračnými prameny a bystřinami. Nachází se zde i nejvyšší bod západního Finska, Lauhanvuori. Lyžařské stopy i turistické stezky.
15. KAUHANEVA-POHJANKANGAS (32 km2): Významná močálová oblast, pokrytá borovými lesy a labyrintem tůní. Parkem vede středověká letní stezka Kyrönkangas a je přístupná i cyklistům.
16. HELVETINJÄRVI (21 km2): Divoká zalesněná oblast v severním Häme. Nejznámější je místo zvané Helvetinkolu, hluboká skalní rokle. Zde je i srub - útulek. Parkem prochází turistická stezka Pirkan Taival.
17. SEITSEMINEN (31 km2): Oblíbená turistická oblast s lesy a močály typickými pro jižní Finsko. V parku se nachází stará farma Kovero, nyní muzeum. Je zde řada stezek, a možnost přespání v lesním srubu nebo na farmě.
18. ISOJÄRVI (19 km2): Park se rozkládá na severních a západních březích stejnojmenného jezera. Měnící se nadmořská výška a různorodé lesy s mnoha jezery a jezírky jsou charakteristické pro tuto krajinu.
19. LINNANSAARI (21 km2): Skupina ostrovů v jezeře Saimaa. Jejich pobřeží je velmi rozmanité, s hlubokými úzkými zálivy a skalnatými výběžky. Na skalách rostou borovice, v údolích najdete lesy s hustým podrostem. Během letní sezóny sem jezdí loď z Rantasalmi.
20. LIESJÄRVI (6,3 km2): Relativně řídce obydlená lesní oblast na jihu Finska. Nabízí procházky borovými a smrkovými lesy a po březích jezer a ostrovů. Na území parku se nachází stará farma.
21. VÝCHODNÍ FINSKÝ ZÁLIV (5 km2): Zahrnuje skupinu ostrovů podél nejvýchodnější části pobřeží jižního Finska. Ostrovy a ostrůvky jsou většinou skalnaté, bez stromů, pouze na těch větších se nachází řídký borový porost. Na mnoha z nich jsou ptačí hnízdiště. Na ostrově Ulko-Tammio je jediný krytý přístav, na ostrově Kaunissaari je tábořiště i možnost ubytování v soukromí.
22. JIHOZÁPADNÍ SOUOSTROVÍ (Saaristomeri 7 km2, celkem 30 km2): Skalnaté ostrovy a ostrůvky s bohatou flórou a faunou a stopami starých civilizací. V Nötö je vybavená rekreační oblast patřící pod správu města Turku.
Historie – Finsko
Prapůvodní předkové Finů přišli na Finský poloostrov již v prehistorických dobách. Řídké osídlení získalo během tisíciletí novou krev z východu, jihu a západu. První osadníci se účastnili bojů mezi východem a záppadem o moc církevní i světskou. Švédsko si podrobilo Novgorod a rozšířilo svou moc až do Karélie. Tím se Finsko dostalo do područí katolické církve. Prapůvodní předkové Finů přišli na Finský poloostrov již v prehistorických dobách. Řídké osídlení získalo během tisíciletí novou krev z východu, jihu a západu.
První osadníci se účastnili bojů mezi východem a záppadem o moc církevní i světskou. Švédsko si podrobilo Novgorod a rozšířilo svou moc až do Karélie. Tím se Finsko dostalo do područí katolické církve. Na počátku novověku vymanil Gustav Vasa Švédsko s Finskem z Kalmarské unie. Zároveň přerušil styky s Hanzovní ligou, ovládající obchod, a s katolickou církví. Luteránská reformace je spojena s počátky národní literatury. V 50. letech 16. století Finsko jako součást Švédska vstoupilo do dlouhotrvajících válek. Nejprve se válčilo na východě, pak v Pobaltí a nakonec ve střední Evropě. Švédsko, které se stalo velmocí, obnovilo svou vládu: byl rozvíjen systém centrálních úřadů, provinciálních vlád, školství a obchod. V Turku byla v roce 1640 založena univerzita, byla zakládána nová města.
Období míru, následující po dlouhých válkách, skončilo krutým hladomorem a severskou válkou, v níž Švédsko ztratilo své velmocenské postavení. Rusko posunulo hranici s Finskem na západ od Vyborgu a po krátké válce v roce 1743 připojilo ke svému území celé jihovýchodní Finsko. Na konci 18. století bylo již zřejmé, že Finsko tvoří osobitý celek, spojený se Švédskem. Finská válka, vedená v letech 1808-09, spadá do období napoleonských válek. Důsledkem této války se Finsko stalo autonomním Finským velkovévodstvím Ruské říše. Finsko získalo rozsáhlou vnitřní samosprávu, čímž se stalo státem s vlastní administrativou a ekonomikou. Zabrané oblasti jihovýchodního Finska byly opět připojeny k Finsku.
Novým hlavním městem se staly Helsinky, kam byla přemístěna také univerzita. V období autonomie došlo k velkému rozvoji finské společnosti. Vlastenecké ideály, zrozené romantismem, přerostly v aktivní národní politiku. Země se industrializovala, rozvíjelo se školství a byla postavena železnice, aby spojila různé části země. Společenská činnost se zpolitizovala a jazyková rivalita finsky a švédsky mluvícího obyvatelstva se vyhrotila. Snahy Ruska integrovat Finsko těsněji do carské říše na konci 19. století zvedly Finy k odpporu.
Napjatá politická situace se nestačila rozvinout dříve, než byla pohřbena 1. světovou válkou a socialistickou revolucí. Po Říjnové revoluci 6. prosince 1917 vyhlásil finský sněm nezávislost a počátkem roku 1918 ji Rusko i četné jiné státy uznaly. Nezávislému Finsku však nebylo přáno zahájit nové dějiny v míru. Země se rozdělila na dva tábory, buržoazní a socialistický, který v lednu 1918 začaly proti sobě bojovat. Občanská válka trvala do května 1918 a skončila vítězstvím buržoazie. Mír se do země vrátil, ale dlouho trvalo, než se rány, způsobené občanskou válkou, zacelily. Finsko, podpořené pomocí Německa, si již stihlo zvolit krále, ale v roce 1919 se dle odsouhlasení státního zřízení stalo republikou. Začátkem 2. světové války na konci roku 1939 Sovětský svaz napadl Finsko.
Zimní válka byla ukončena v březnu 1940 smírem v Moskvě, kde se Finsko muselo vzdát jihovýchodní oblasti, části Laponska a pronajmout Hanko pro vojenskou základnu. Po zimní válce upevnilo Finsko styky s Německem a v červnu 1941, když Němci zahájili válku proti Sovětskému svazu, vpadly i finské jednotky na východ. Válka skončila v září 1944 příměřím a východní hranice byla posunuta zpět do podoby po zimní válce. Kromě toho Finsko ztratilo Petsamo a sovětská vojenská základna se z Hanko přestěhovalo do Porkkaly. Finové museli také vyhnat Němce z Laponska, což vedlo k laponské válce, která trvala až do května 1945.
Po 2. světové válce si vztahy Finska jak s východem, tak i se západem získaly důvěru, o níž nejlépe svědčí skutečnost, že se všechny evropské státy a USA, jakož i Sovětský svaz, dívaly na Helsinky jako na nejvhodnější místo pro podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v srpnu 1975. Také ekonomika se rozvinula. Během několika desetiletí se Finsko proměnilo z agrární země v prosperující stát s dominující stérou služeb. Finsko vede aktivní mírovou politiku a angažuje se v mírovém hnutí v různých částech světa.
