Tam se totiž brzy proti pročeské skupině kolem Vavra Šrobára - ministra pro záležitosti Slovenska - vytvořila skupina soustředěná kolem kněze Andreje Hlinky a Ludové strany, jejíž členové a přívrženci obhajovali slovenskou svébytnost a autonomii. Stabilita Československa, jež vzniklo jako výsledek poválečných mírových jednání a z nich vyplývajících mírových smluv (versailleské, saintgermanské a trianonské), pochopitelně silně závisela na dodržování těchto smluv a klidném politickém vývoji v Evropě. Ten se jakžtakž dařilo udržet v prvním poválečném desetiletí: s nástupem hospodářské krize a z ní vyplývající radikalizace sociálních i politických poměrů v Evropě, projevujících se především nástupem fašismu, se i mezinárodně politické postavení Československa začalo rapidně zhoršovat. Nepomohlo ani vytvoření Malé dohody (Československa, Jugoslávie, Rumunska), opřené o Velkou dohodu, či podepsání spojenecké smlouvy se Sovětským svazem. Chvíle krize se blížily. Po nástupu fašismu a nacismu v Německu se pod vlivem jeho expanzionistických požadavků radikalizovala i politika českých Němců - tehdy se již začalo používat termínu sudetští Němci - kteří se z valné části sdružovali v Henleinově Sudetoněmecké straně. Dosavadní česká politická scéna žila ve znamení neoficiální, leč rozhodující vlády tzv. Pětky - vůdců pěti nejsilnějších politických stran (s výjimkou Sudetoněmecké strany a strany komunistické). Většinou ji tvořili za agrární stranu Švehla, za národnědemokratickou Rašín - až do atentátu v r. 1923 - za lidovou Šrámek, sociálnědemokratickou Bechyně a národněsocialistickou Stříbrný. Autorita těchto politiků se kombinovala s vlivem tzv. skupiny Hradu - intelektuálů, spisovatelů a žurnalistů kolem TGM. T. G. Masaryk však pro stáří v roce 1935 abdikoval a za svého nástupce doporučil svého žáka Edvarda Beneše, vynikajícího diplomata, leč méně úspěšného státníka. Po Masarykově smrti (1937) a vyhrocení poměrů koncem 30. let stál Beneš před osudovým rozhodnutím, jak čelit nebezpečí. První vlnu krize se mu podařilo včasnou a rozhodnou mobilizací odvrátit, druhá vlna, v září 1938, kdy se do vývoje Evropy neblaze zapsali přední západoevropští politici (Chamberlain, Daladier) v roli "mírotvorců" , vedla až k mnichovské dohodě (30.9. 1939), na jejímž základě se muselo Československo vzdát rozsáhlých území ve svém pohraničí včetně dokonalé soustavy opevnění. Radikální slovenští politikové rychle využili oslabení ústřední moci a 6. října 1938 si vynutili autonomní postavení Slovenska. Ani tato okleštěná podoba Československa však dlouho nevydržela. Hitler směřoval k válce a potřeboval ve střední Evropě prostor pro realizaci svých cílů.