K podmaňování Velké Moravy přispívalo i její pokřesťanšťování biskupy a kněžími přicházejícími ze západu. Už r. 828 dal Pribina vysvětit křesťanský kostel v Nitře. Tlaku ze západu se pokoušel čelit kníže Rastislav povoláním věrozvěstů Cyrila (Konstantina) a Metoděje z Byzantské říše (863). Nejvýznamnějším obdobím Velké Moravy byla vláda knížete Svatopluka (870 až 894), který říši vnitřně upevnil a rozšířil její území. Po Svatoplukově smrti se však začala rozpadat. Slovensko součástí uherského státu
Území Slovenska se po pádu Velké Moravy postupně stávalo součástí vznikajícího uherského státu. Slovanšti velmožové vstupovali do služeb dynastie Arpádovců a podíleli se na formování státní moci. Za vlády prvního uherského stále Štefana I. (1000-1038) se vytvořila celouherská státní organizace, která v některých momentech navazovala na starší velkomoravskou organizaci. Uhersko tak bylo od samého začátku mnohoetnickým státem. Nekontrolovaný růst pozemkového vlastnictví šlechty po tatarském vpádu ve druhé polovině 13. stol. i v Uhersku vedl k upevňováni moci několika šlechtických rodin. Nejmocnější velmožové se snažili o úplnou nezávislost na králi. V posledních deseti letech 13. stol. začal takto vystupovat Matúš Čák Trenčínský, který ovládl většinu území Slovenska. R. 1301 vymřela dynastie Arpádovců. Od té doby se u moci v Uhersku střídaly cizí dynastie. Období rozkvětu prožilo Uhersko zvláště za vlády dynastie Anjouovců (1308 až 1387). Zikmund Lucemburský vládl v Uhersku plných 50 let. Vedl však nákladnou zahraniční politiku a to společně s válkou proti husitům oslabovalo stát i královskou pokladnu. I když král za velké peníze přenechával mnohá svá panství magnátským rodinám, šlechta nebyla spokojena s jeho panováním a dávala to otevřeně najevo. Po Zikmundově smrti nastalo dlouhé období feudální anarchie, které se podařilo ukončit až králi Matyáši Korvínovi (1459 až 1490). Po jeho smrti, za vlády Jagellonců, královská moc opět upadla. Současně se od jihu ohlásil nový nebezpečný nepřítel - Osmanská říše. Porážka u Moháče a smrt krále Ludvíka II. měla i pro Uhersko vážné důsledky. V habsburské monarchii
Podle smlouvy, kterou uzavřel Vladislav Jagellonský s Maximiliánem Habsburským, přešlo po vymření Jagellonců nástupnictví v českém i uherském království na Habsburky, čímž se významně posílila habsburská monarchie. Jejím prvním panovníkem byl Ferdinand I. Habsburkové se snažili o vybudování monarchie jako své dynastické državy a usilovali o maximální centralizaci moci. To naráželo na odpor uherské šlechty.