Oceány a more

Oceány a moře

Oceány a moře pokrývají více než 70% zemského povrchu. Jejich síla a moc vyvolává mnoho nejrůznějších pocitů, od strachu až k úctě. Přesto jsou právě člověkem nejvíce zneužívány a znečišťovány.Moře poskytovalo své plody člověku od pradávna. Lov ryb a jiných živočichů má stejně dlouhou historii jako sám člověk. Nejsilnější útok člověka na mořské živočichy nastal asi před 100 lety a od té doby se stále zintenzivňuje. Prvními a snadnými terči byli mořští savci, žijící ve velkých koloniích, především šlo o tuleně. Právě před koncem 19.století byl na březích Antarktidy, téměř vyhuben rypouš sloní a lachtan medvědí.
Mezi nejdramatičtější příklady, patří vyhubení pomalé velryby Grónské s nímž začali již v 18.století na Špicberkách Angličané, Holanďané a Dánové. Během krátké doby však byla tamní loviště zcela vylovena a velrybáři táhli do jiných částí oceánu a pomalu zdokonalovali techniku.V roce 1868 vynalezl nor Toyn harpunové dělo a tím byl osud velryb zpečetěn. Souběžně s vývojem velkých rybolovných flotil, bylo za pouhých 80 let 20.století uloveno více jak 2 mil. kusů těchto nádherných a tajuplných tvorů. Podle odhadů Mezinárodní velrybářské komise zbylo například z původních 250 tisíc plejtváků obecných nanejvýš
450 kusů. Po akcích ochránců přírody, kteří v 70.letech pomohli dostat obrázky velrybích jatek na televizní obrazovky, se přístup k těmto velkým savcům radikálně změnil. Lidé nyní touží spatřit tyto obry především živé. V roce 1985 vstoupil v platnost celosvětový zákaz lovu velryb. Dnes existují jen dvě země, Japonsko a Norsko, které velryby dosud loví, údajně pro vědecké účely. Přesto se maso, z těchto „vědecky ulovených velryb‘‘ stále dostává na stůl luxusních japonských restaurací. Jen v loňském roce bylo v japonských vodách pro vědecké účely uloveno téměř 1000 plejtváků malých. Nejde však jen o lov velryb. Tradiční rybářství se dnes změnilo v průmyslové odvětví, které je schopno narušit rovnováhu složitého mořského ekosystému. Rybáři se sjíždějí do míst, slibujících velké výdělky. Jejich počty se stále zvyšují, až přerostou únosnou hranici. Protože není v zájmu nikoho, aby se omezoval a lovil v přijatelném měřítku, zdroje se nakonec vyčerpají. Rybáři se přemísťují jinam a zanechávají za sebou zdevastovaná loviště a rozpadlé vesnice na pobřeží. Vývoj ekonomiky tento problém ještě zhoršil. Velké plovoucí továrny na zpracování ryb mají na svědomí dvě třetiny celosvětového úlovku.

Problém je ovšem v tom, že pracují velmi neefektivně. Oproti malým rybářům, lovícím tradičním způsobem a schopným zpracovat vše co uloví, vrací tyto obrovské plovoucí konzervárny velkou část zabitých ryb zpět do moře jako nepoužitelný odpad. K takovémuto zbytečnému drancování moří dochází díky používání tzv. tenatových sítí. Tenatové sítě vynalezli rybáři již před několika staletími hlavně pro lov tuňáků a mečounů, ale teprve v 60.letech 20.století bylo jejich používání vylepšeno. Sítě jsou připevněny ke spodkům rybářských lodí, odkud visí kolmo dolů. Problém je ovšem v tom, že sítě svými oky zachytí všechny živé tvory, aniž by tito byli cílem lovu. Uvíznou v nich delfíni, žraloci i želvy ( obr.1 a 2 ) Když se do sítí chytí kytovci, nemohou vyplout nad hladinu aby se nadechli a tím se vlastně se utopí. Utopí se i velké množství mořských ptáků, kteří se při lovu potápějí pod hladinu. Tento způsob výlovu provozují hlavně flotily z Japonska, Thaj-wanu a Koreje. První, kdo vážně upozornil na devastující účinek tenatových sítí, byla ekologická organizace Greenpeace. V roce 1990 udělali její potápěči v Tasmanově moři několik snímků, které měly dokumentovat, kolik živočichů nechtěně v sítích uvízne. Hned první den se chytila unikátní velryba skákavá a velké množství delfínů a žraloků. Rozsah těchto operací je opravdu alarmující.Oceánologové odhadli, že v důsledku lovu tenatovými sítěmi tu každý rok zahyne nejméně 750 tisíc mořských ptáků a na 120 tisíc delfínů, velryb a tuleňů.
V prosinci 1989 přijalo Valné shromáždění OSN, s platností od 1.července 1991 rezoluci, vyzývající k zákazu lovu do tenatových sítí. To dává do budoucna velkou naději i přesto, že
Tchaj-wan, který je velkou rybářskou zemí, není členem OSN a tak vše co provozuje na volném moři, zůstává mimo dosah jakéhokoliv právního řádu.
Postupné plenění jedné rybolovné oblasti za druhou je obžalobou našeho chování vůči bohatství, které nám oceány a moře poskytují. Bylo by nutno snížit obsah rybolovu na takovou míru, aby se zásoby ryb stačily obnovovat. Bylo by třeba přistoupit alespoň na kompromis mezi zájmy ochránců přírody a zájmy průmyslu.