Albánie



AL
Albánská republika 28 748 km²
3,4 mil. obyvatel
OSN, RE, OBSE


29. dubna 1991 vznikla nezávislá Albánská republika (od r. 1946 do 1991 Albánská lidová socialistická republika s mocenským monopolem komunistické Albánské strany práce). Až do 12. stol. byla Albánie součásti Římské, později Východořímské říše. Vnitrozemí osídlili nejprve Dórové a Ilyrové, pobřeží Řekové. Koncem 6. stol. pronikli do jižních oblastí země Slované a až do konce 10. stol. byla značná část Albánie v rukou bulharských a srbských kmenů. Roku 1252 přešlo vnitrozemí pod nadvládu Nikajského císařství, přímořská města zůstala pod benátským a sicilským vlivem. R. 1343 obsadil velkou část země srbský kníže Štefan Dušan. Po jeho smrti se říše rozpadla a v Albánii vzniklo množství kmenových knížectví, která v letech 1443 až 1468 odolávala pod vedením severoalbánského knížete Jiřího Kastrioty, zvaného Skanderberg, nátlaku Osmanské říše. Po porážce Skanderberga se Albánie stala osmanskou provincií, zůstala však pod správou albánské šlechty a mohla si tak do velké míry udržet svou identitu. R. 1878 se poprvé zformovalo albánské národní hnutí, jež však dosáhlo úspěchu až r. 1912, kdy Osmanskou říši oslabilo vypuknutí první balkánské války. 28. listopadu 1912 vyhlásila Albánie svou nezávislost a evropské velmoci ji 29. června uznaly za nezávislý stát. Za I. světové války byla Albánie místem bojů. Svou nezávislost obnovila až r. 1921, po vyhnání Srbů a Italů. Za podpory Jugoslávie se ve vnitřních bojích prosadil Ahmet Zogu, jenž se stal r. 1925 prezidentem a r. 1928 králem. 7. dubna 1939 obsadili zemi Italové. Zogu musel emigrovat a Albánie se spojila s Itálií v personální unií. Po vpádu německých vojsk se do čela národněosvobozovacího boje postavili komunisté, kteří po osvobození utvořili 5. ledna 1945 vládu v čele s Enverem Hodžou. Hospodářství bylo podle sovětského vzoru zkolektivizováno. Po rozkolu mezi Jugoslávií a SSSR r. 1948 se Albánie stala důležitým předmostím Moskvy ve Středomoří. Od r. 1956 se však projevovaly stále větší ideologické a politické rozpory mezi Albánií a Moskvou (Albánie odmítla uznat kritiku "kultu osobnosti" , provedenou na XX. sjezdu KSSS), jež pak vedly k úplnému rozkolu mezi oběma zeměmi. Přerušena byla (po vstupu čínských vojsk do Vietnamu v r. 1978) i spolupráce s ČLR. Od té doby se datuje zahraničněpolitická izolace Albánie.