, především toleranční patent z r. 1781, podnítily v l. 1789-1790 brabantské povstání, rakouské Nizozemí se prohlásilo za nezávislé. Rozpory však umožnily Habsburkům opětné převzetí moci. R. 1794 obsadili rakouské Nizozemí znovu Francouzi. Kontinentální blokáda, kterou zavedl Napoleon Bonaparte proti Velké Británií, přispěla k rozmachu belgického hospodářství. V 19. stol. zaujímala Belgie vedoucí místo na kontinentu ve výrobě oceli a v textilním průmyslu. Jako součást Francie bylo belgické území rozděleno do devíti departementů, přičemž Lutyšské (Liežské) vévodství zůstalo samostatné. Na celém území Belgie byly zavedeny napoleonské právní a správní normy (Code Napoleon). Po porážce Napoleona u Waterloo (15 km jižně od Bruselu) r. 1815 byla na vídeňském kongresu Belgie sjednocena s Holandskem do Spojeného nizozemského království. R. 1928 se liberální i katolické skupiny sjednotily v opozičním hnutí proti holandskému králi Vilémovi I., protože se cítily být znevýhodněny politikou protestantského krále, protežujícího severní provincie. V srpnu 1830 vypuklo za podpory Francie povstání a 4. října byla vyhlášena nezávislost. Když pak evropské mocnosti uznaly na londýnské konferenci (1830-1831) nezávislost nového státu, byl na základě britsko-francouzské dohody zvolen za krále Leopold von Sachsen-Coburg. R. 1839 byly definitivně stanoveny hranice mezi Holandskem a Belgií, přičemž části Lucemburska a Limburska připadly Belgii. První desetiletí nového státu byla ve znamení vnitropolitických bojů mezi liberálním a katolickým hnutím v otázce dluhů, k nim se pak brzy přidaly i spory mezi Vlámy a Valony. R. 1898 byla vlámština zrovnoprávněna s francouzštinou. Zahraniční politika byla ovlivněna sporem o Belgické Kongo mezi Belgií, Francií a Německem na jedné straně a Velkou Británií na straně druhé (1885). Na začátku 1. světové války porušily německé jednotky neutralitu Belgie a zemi obsadily. Podle plánu německého generála Alfreda von Schlieffena bylo území Belgie užito jako nástupního prostoru k útoku na Francii. Za války podléhala Belgie německé vojenské správě. Belgický odboj, podporovaný především katolickou církví, byl namířen proti rekrutování pracovních sil na nucené práce a proti demontáži zařízení továren. Západ země se stal místem bojů, jichž se spolu s belgickými jednotkami účastnil i král Albert I. Versailleská mírová smlouva z r. 1919 přičlenila k Belgii i oblast Eupen a Malmédy. Belgie se vzdala své dosavadní neutrální politiky a přimkla se k Francii. R.