Belgie

Belgie

B
Belgické království
30 518 km²
10 mil. obyvatel
OSN, EU, RE, NATO, OECD, OBSE, ZEU


Belgické království vzniklo 25. srpna 1830 v důsledku povstání proti králi Vilémovi I. Králem byl 4.7. 1831 zvolen princ Leopold von Sachsen-Coburg. Král jmenuje ministerského předsedu a vládu. Vládě však musí vyslovit důvěru parlament, jenž se skládá ze senátu a sněmovny poslanců. Belgie byla původně osídlena germánskými a keltskými kmeny, jež si r. 57 př. Kr. podmanil římský vojevůdce Gaius Julius Caesar. Římané založili provincii Gallia Belgica. V 5. stol. patřila země k Francii. Na základě ribemontské smlouvy, jež r. 880 stanovila hranice mezi Východofranskou a Západofranskou říší, se dostala většina belgického území (východní část dnešní Belgie) do Východofranské říše a západní, menší část, do Západofranské říše. Na území dnešního Flámska zažívala města Ypern, Bruggy a Gent rozkvětu především díky rozvoji textilného průmyslu. Vítězstvím v "ostruhové bitvě" u Kortrijku r. 1302 se jim podařilo ubránit svá privilegia, jež se francouzský panovník pokoušel omezit. R. 1385 připadlo území dnešní Belgie Burgundskému vévodství, jež se rozvíjelo jako nezávislý stát mezi Svatou říší římskou a Francií. Uzavřením manželství mezi rakouským arcivévodou a pozdějším císařem Maximiliánem I. a dědičkou Burgundského vévodství Marií zdědili burgundské území Habsburkové. Karel V., jenž byl r. 1519 zvolen za římsko-německého císaře, se pokusil spojením 17 provincií v burgundské oblasti sjednotit nizozemské území (rozkládající se přibližně na území dnešního Holandska, Belgie a Lucemburska). Po odstoupení Karla V. připadla tato území r. 1556 španělské větvi Habsburků. Politika katolizace, kterou prováděl španělský král Filip II. , vyvolala r. 1568 povstání sedmi severních provincií Nizozemska, jež se r. 1579 spojily do Utrechtské unie. Jižní provincie (v podstatě dnešní Belgie) se téhož roku spojily z podnětu španělského místodržitele Alessandra Farneseho do Arraské unie. Vestfálským mírem z r. 1648 se muselo Španělsko severního Nizozemí definitivně vzdát. V druhé polovině 17. stol. bylo španělské Nizozemí dějištěm válek. Expanzívní úsilí francouzského krále Ludvíka XIV. (1638-1715) postihlo toto území právě tak těžce jako válka o španělské dědictví (1701 až 1713). Na základě utrechtského míru z r. 1713 připadlo belgické území rakouským Habsburkům. Ve válce o rakouské dědictví (1744 až 1748) pak obsadili rakouské Nizozemí Francouzi. Reformy císaře Josefa II.

, především toleranční patent z r. 1781, podnítily v l. 1789-1790 brabantské povstání, rakouské Nizozemí se prohlásilo za nezávislé. Rozpory však umožnily Habsburkům opětné převzetí moci. R. 1794 obsadili rakouské Nizozemí znovu Francouzi. Kontinentální blokáda, kterou zavedl Napoleon Bonaparte proti Velké Británií, přispěla k rozmachu belgického hospodářství. V 19. stol. zaujímala Belgie vedoucí místo na kontinentu ve výrobě oceli a v textilním průmyslu. Jako součást Francie bylo belgické území rozděleno do devíti departementů, přičemž Lutyšské (Liežské) vévodství zůstalo samostatné. Na celém území Belgie byly zavedeny napoleonské právní a správní normy (Code Napoleon). Po porážce Napoleona u Waterloo (15 km jižně od Bruselu) r. 1815 byla na vídeňském kongresu Belgie sjednocena s Holandskem do Spojeného nizozemského království. R. 1928 se liberální i katolické skupiny sjednotily v opozičním hnutí proti holandskému králi Vilémovi I., protože se cítily být znevýhodněny politikou protestantského krále, protežujícího severní provincie. V srpnu 1830 vypuklo za podpory Francie povstání a 4. října byla vyhlášena nezávislost. Když pak evropské mocnosti uznaly na londýnské konferenci (1830-1831) nezávislost nového státu, byl na základě britsko-francouzské dohody zvolen za krále Leopold von Sachsen-Coburg. R. 1839 byly definitivně stanoveny hranice mezi Holandskem a Belgií, přičemž části Lucemburska a Limburska připadly Belgii. První desetiletí nového státu byla ve znamení vnitropolitických bojů mezi liberálním a katolickým hnutím v otázce dluhů, k nim se pak brzy přidaly i spory mezi Vlámy a Valony. R. 1898 byla vlámština zrovnoprávněna s francouzštinou. Zahraniční politika byla ovlivněna sporem o Belgické Kongo mezi Belgií, Francií a Německem na jedné straně a Velkou Británií na straně druhé (1885). Na začátku 1. světové války porušily německé jednotky neutralitu Belgie a zemi obsadily. Podle plánu německého generála Alfreda von Schlieffena bylo území Belgie užito jako nástupního prostoru k útoku na Francii. Za války podléhala Belgie německé vojenské správě. Belgický odboj, podporovaný především katolickou církví, byl namířen proti rekrutování pracovních sil na nucené práce a proti demontáži zařízení továren. Západ země se stal místem bojů, jichž se spolu s belgickými jednotkami účastnil i král Albert I. Versailleská mírová smlouva z r. 1919 přičlenila k Belgii i oblast Eupen a Malmédy. Belgie se vzdala své dosavadní neutrální politiky a přimkla se k Francii. R.

1923 se belgické jednotky účastnily na francouzské straně okupace Porúří. Jazykové spory se po zavedení vlámštiny jako druhého úředního jazyka zmírnily (1927). Král Leopold III. , jenž nastoupil po tragické smrti Alberta I., vládl s často se měnícími vládními kabinety, složenými z křesťanských, socialistických a liberálních stran. Pravicové strany (valonští přívrženci krále a vlámské nacionalistické hnutí) ztratily koncem 30. let vliv. Za 2. světové války byla Belgie znovu obsazena německými vojsky. Vláda odešla do londýnského exilu, ale král Leopold III. zůstal jako válečný zajatec v Belgii. Po válce byl obviněn z kolaborace s Němci. V září 1944 osvobodili Belgii Spojenci a na trůn nastoupil princ Karel, jenž vládl až do r. 1950. Korunování jeho nástupce přineslo Belgii státní krizi, když totiž křesťansko-demokatická vláda povolala na trůn opět Leopolda III. , socialisté si generální stávkou vynutili jeho odstoupení ve prospěch jeho syna Baudoina I. , jenž nastoupil na trůn r. 1951 a setrval na něm až do smrti (31.7. 1993). Byl nejdéle panujícím monarchou v Evropě a patřil mezi nejoblíbenější. Pomocí amerických úvěrů v rámci Marshallova plánu a levných surovin z Konga se Belgii podařilo rychle obnovit hospodářství země. V lednu 1948 vstoupila Belgie spolu s Holandskem a Lucemburskem do celní unie států Beneluxu. Napomáhala též úsilí o vytvoření jednotné Evropy v rámci západoevropské spojenecké soustavy (vstup do NATO r. 1948, do Rady Evropy r. 1949, do EHS a Euratomu r. 1957). Kongu přiznala Belgie r. 1960 nezávislost. Hospodářské obtíže, především nutnost uzavřít některé doly ve Valonsku, vedly k opětovnému vzplanutí jazykových sporů. Valoni mluvící francouzsky se obávali, že jejich oblast, postižená krizí v hornictví, bude zaostávat za vlámskými okrsky země. Vlámové se naopak stavěli proti pronikání francouzštiny do oblastí v okolí Bruselu. Po velkých sporech se v rámci ústavní reformy r. 1980 vytvořily čtyři jazykové oblasti (vlámská, francouzská, německá a dvojjazyčné hlavni město) a tři jazyková společenství a regiony, jimž byla v oblasti správy přiznána omezená autonomie. Od poloviny 70. let se často střídaly koaliční vlády. Výsledky parlamentních voleb v r. 1995 umožnily zachovat dosavadní centristicko-levicovou vládu. Vlámsko-valonské spory byly příčinou četných vládních krizí. Belgické hospodářství bojuje od počátku 80. let s hospodářskou recesí. Od 1. ledna 1989 je Belgie federativním státem, tvořeným Vlámskem, Valonskem a dvojjazyčným Bruselem, přičemž německy mluvící obyvatelstvo má svou samosprávu.

V únoru 1993 parlament schválil změnu prvního článku ústavy o uspořádání země. Valonský jih a vlámský sever dosáhly větší samostatnosti. Hlavní město: Brusel (1,01 mil. obyvatel)
Úřední řeč: francouzština, vlámština, němčina
Náboženství: katolické (95%)
Státní zřízení: království
Hlava státu: král Albert II. Předseda vlády: Jean-Luc Dehaene
Měna: belgický frank = 100 centimů


Území: Belgie.