Podle závěru lübeckého míru (1629) se však musel většiny svých nároků vzdát v prospěch císaře. Jeho následníku Fridrichovi III. se podařilo roku 1660 za pomoci nešlechtických stavů změnit Dánsko na dědičnou monarchii a říšským ústavním zákonem z roku 1665 ústavně zakotvit monarchistický absolutismus. V druhé polovině 18. století se v Dánsku uskutečnila rozsáhlá reformní politika ministrů Andrease Petera a Johanna Hartwiga Ernesta, hraběte z Bernstorffu. Roku 1788 bylo zrušeno nevolnictví. Ostřelování Kodaně Brity roku 1801 vedlo roku 1807 k tomu, že se Dánsko stalo Napoleonovým spojencem. Podle kielského míru z roku 1814 muselo potom Helgoland odstoupit Velké Británii a Norsko (s výjimkou Islandu, Grónska a Faerských ostrovů) Švédsku. Konflikt se Šlesvickem-Holštýnskem, které bylo od roku 1460 v personální unii s Dánskem, vyústil roku 1848 ve válku s Německým spolkem. Král Fridrich VII. nařídil v březnu 1848 začlenění Šlesvicka do Dánska, ale šlesvicko-holštýnští němečtí vlastenci vyhlásili v Kielu dočasnou vládu. Válka s Pruskem sice skončila roku 1850 pro Dánsko úspěšně, ale roku 1864 opět vzplály boje a Dánsko poté definitivně ztratilo Šlesvicko a Holštýnsko a tím i třetinu území, které mu zůstalo po roce 1814. Roku 1891 byl zaveden státní systém zaopatření ve stáří, roku 1892 nemocenské a úrazové pojištění a podpora v nezaměstnanosti. Vnitřní politiku země ovlivňovaly nové strany - rolnická (Venstre, 1870) a dělnická (Socialdemocratie, 1871). Roku 1901 král Kristián IX. poprvé jmenoval na základě rozhodnutí parlamentu levicového ministra. Po I. světové válce, v které bylo Dánsko neutrální, se podle referenda nařízeného Společností národů severní Šlesvicko s převážně německy hovořícím obyvatelstvem připojilo k Dánsku. I přes těžkou hospodářskou situaci (světová hospodářská krize ve 30. letech se Dánska orientovaného na export vážně dotkla) pokračovala v meziválečném období politika sociálních reforem. Strana Venstre a sociální demokraté, kteří se stali roku 1924 poprvé nejsilnější stranou, se střídavě zúčastňovali na vládách v různých koalicích. Po útoku na Dánsko a Norsko 9. dubna 1940 obsadilo zemi německé vojsko. Po skončení německé okupace se vytvořila koaliční vláda složená z politiků všech stran. V prvních volbách se však ukázalo, že poměr politických sil se proti předválečnému období nezměnil a ve vládách se opět začali střídat sociální demokraté a konzervativci. Roku 1948 dostali samosprávu obyvatelé Faerských ostrovů. Dánsko vstoupilo 4. ledna 1960 do Evropského hospodářského společenství (EHS), jehož členem se stalo po referendu l.