Finsko

Finsko

FIN
Finská republika
338 145 km²
5 mil. obyvatel
OSN, NR, OECD, EU, RE, OBSE


Dne 15. listopadu 1917 vyhlásilo Finsko, do té doby autonomní knížectví patřící k Rusku (od r. 1809), samostatnost a 21. června 1919 přijalo první ústavu. Pařížskou mírovou smlouvou (10. února 1947) ztratilo Finsko ve prospěch Sovětského svazu západní Karélii a území Pečengy. Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, uzavřená r. 1948 se Sovětským svazem, se stala základem finské zahraniční politiky až do r. 1991. Finové patří do skupiny ugrofinských národů. Pocházejí z oblasti mezi Volhou a Uralem a v období stěhování národů přešli přes baltský štít do Finska. Kolem r. 1200 přistáli na západním pobřeží Finska první švédští kolonisté. R. 1293 pronikli Švédové do Karélie a r. 1323 ve smlouvě s Novgorodem vytyčili východní hranice státu. R. 1284 se Finsko stalo knížectvím. Švédští kolonisté však svou hranici posouvali stále dál na úkor území Ruska. V průběhu několika válek (1555 až 1557,1570-1595,1609 až 1617) přinutilo Švédsko Rusko, aby posun hranice východním směrem akceptovalo. Reformace pronikla do Finska r. 1527 prostřednictvím Lutherova a Melanchtonova žáka Mikaela Olaie Agricoly. R. 1581 se Finsko stalo švédským velkovévodstvím. V průběhu druhé severní války (1700-1721) bylo Finsko (1713-1721) obsazeno Ruskem. Nystadským mírem v r. 1721 Rusko získalo jihozápadní Karélii s městem Vyborg. Po další válce v letech 1741 až 1743 a mírové smlouvě uzavřené v Turku se součástí Ruska stala i západní Karélie. Jako dočasný spojenec francouzského císaře Napoleona I. získal Finsko r. 1807 ruský car Alexandr I. R. 1808 zemi obsadily ruské jednotky a v r. 1809 se stala autonomním knížectvím Ruska. Car potvrdil finskou ústavu z období švédské nadvlády. Rusifikační politika cara Mikuláše II. vedla ke zrušení autonomie Finska únorovým manifestem z r. 1899. V důsledku masových nepokojů, při nichž byl r. 1904 zavražděn generální guvernér Mikuláš I. Bobrikov, byl 4. 1905 únorový manifest zrušen. Samostatnost státu vyhlásil finský zemský sněm 15. listopadu 1917. Po občanské válce, ve které buržoazní bílé oddíly za podpory německé armády porazily sovětské jednotky a s nimi spojenou finskou rudou gardu, byla 21. června 1919 ustavena republika zakotvená v nové ústavě. Až do vypuknutí sovětsko-finské tzv. zimní války v r.

1939 se třiadvacet vlád pokoušelo vyřešit existující problémy - mimo jiné překonat důsledky občanské války a řešit rozpory mezi švédským a finským obyvatelstvem. Ačkoli v r. 1932 uzavřel Sovětský svaz s Finskem pakt o neútočení, vyvolaly sovětské územní požadavky v r. 1939 až 1940 válku, ve které ztratilo Finsko desetinu svého území. R. 1941 se Finsko po boku Německa účastnilo války proti Sovětskému svazu, 19. září 1944 uzavřelo se Sovětským svazem příměří. Po válce ztratilo Finsko území u Severního ledového oceánu a námořní základnu Porkkalu (r. 1956 byla Finsku SSSR navrácena). Zahraničněpolitická orientace Finska po 2. světové válce byla poznamenána především základním rozhodnutím trvat na své samostatnosti, ale v rámci poměru sil v baltské oblasti udržovat dobré sousedské vztahy se Sovětským svazem. Výsledkem této politiky (na Západě často označované jako finlandizace) bylo uzavření smlouvy se Sovětským svazem o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci v r. 1948, která byla od té doby několikrát prodloužena. Rozhodující podíl na formování této politiky měli prezidenti Juho Paasakivi (1946 až 1956) a Urho Kekkonen (1956-1982). Od r. 1982 se stal prezidentem sociální demokrat Mauno Koivisto. Finsko je od r. 1955 členem Severské rady skandinávských států. Hlavní město Helsinky bylo od r. 1973 do r. 1975 sídlem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Základem finské politiky je neutralita. Finsko vždy usiluje o řešení konfliktů mírovou cestou. Od r. 1987 má Finsko koaliční vládu složenou ze zástupců sociálně demokratické a konzervativní strany. Ve volbách r. 1991 zvítězila Strana středu, nová vláda byla po 25 letech bez zástupců levice. Příkladem finské politiky je postavení švédské menšiny, která má dokonce vlastní univerzitu. Dodržování jejích práv se projevuje např. i tím, že města a obce jsou označována švédskými jmény. Přátelský vztah k Sovětskému svazu znamenal pro Finsko ekonomický přínos: získalo možnost neomezeného dovozu surovin a zároveň byl Sovětský svaz výhodným odběratelem finské technologie a průmyslových výrobků i v období hospodářského poklesu. V referendu 16. října 1994 se 59% Finů vyslovilo pro vstup země do Evropské unie. Finský parlament schválil smlouvu o vstupu 18. listopadu 1994. V parlamentních volbách 19. března 1995 zvítězila Finská sociálnědemokratická strana před Stranou středu. Hlavní město: Helsinky (502 000 obyvatel)
Úřední jazyky: finština, švédština
Náboženství: protestantské (91,5%)
Státní zřízení: republika
Hlava státu: Martti Ahtisaari (od 1.3. 1994)
Předseda vlády: Paavo Lipponen
Měna: finská marka = 100 penni


Území: Finsko.