a jeho rodiny v červnu 1791 zradikalizoval revoluční síly. Levičáci nazývaní také girondisté prosadili v dubnu 1792 v Národním shromáždění vyhlášení války Prusku a Rakousku, které se postavily proti revoluci, a vyhlásili ve Francii republiku. Po střídavých úspěších na frontě se revoluce v Paříži zradikalizovala. Levé křídlo girondistů (tzv. Hora) získalo převahu v novém zákonodárném orgánu v Národním konventu a r. 1793 dalo krále popravit. Revoluční teror jakobínů v čele s Maxmiliánem Robespierrem (1758-1794) trval do r. 1794. Po schválení nové, třetí ústavy r. 1795, bylo ustaveno pětičlenné direktorium. Direktorium bylo svrženo 18. brumairu (9. listopadu) 1799 generálem Napoleonem Bonapartem, který získal zásluhy ve válce proti Rakousku a Sardínii. V nové konzulátní vládě se ujal funkce vrchního konzula. Napoleonské období
Nástup korsického rodáka Napoleona Bonaparta znamenal konec Francouzské revoluce. Nový, centralizovaný stát zaručoval svým občanům ochranu osob a soukromého majetku, ale redukoval podíl účasti lidu na výkonu politické moci. Napoleon se změnou ústavy r. 1802 prohlásil za doživotního konzula a r. 1804 přijal titul císaře. Napoleonova výbojná politika zabezpečila Francii do r. 1812 válkami proti Rusku, Prusku a Rakousku největší územní rozmach. Katastrofální neúspěch tažení proti Rusku v letech 1812 až 1813 však znamenal konec Napoleonovy říše. Evropské mocnosti se znovu proti Napoleonovi a po bitvě u Lipska r. 1813 přinutily císaře odstoupit. R. 1815 se ještě jednou vrátil z exilu a bez boje obsadil Paříž, ale porážka u Waterloo jej definitivně donutila vzdát se trůnu. Zemřel ve vyhnanství na ostrově sv. Heleny r. 1821. Období restaurace republiky
Na Vídeňském kongresu v letech 1814 až 1815 se podařilo francouzskému zástupci Charlesovi Mauriceovi de Talleyrandovi udržet Francii v postavení evropské velmoci. Francouzský král Ludvík XVIII. z dynastie Bourbonů změnil novou ústavou zemi na konstituční monarchii s dvojkomorovým parlamentem. Po jeho smrti nastoupil r. 1824 na trůn jeho bratr Karel. Reakční politika tohoto panovníka, zaměřená k obnovení absolutistické monarchie, vyvolala r. 1830 červencovou revoluci. Karel X. odstoupil a jeho nástupcem se stal Ludvík Filip Orelánský. Za jeho vlády ovládla nejdůležitější vládní úřady finanční buržoazie. Rostoucí napětí, důsledek rozvíjející se industrializace, vyvolalo četné dělnické nepokoje, které vyvrcholily povstáním lyonských tkalců r. 1831 a 1834. Hospodářská krize ve čtyřicátých letech umocnila občanskou nespokojenost.