Zákaz veřejných demonstrací za změnu volebního práva vyvolal 24. února 1848 další revoluční výbuch. Nová vláda, sestavená z republikánů a socialistů, vyhlásila druhou republiku. Vláda začala zřizovat národní dílny, ve kterých pracovali nezaměstnaní. Uzavření národních dílen po volebním vítězství umírněných republikánů vyvolalo v červnu povstání dělníků, které bylo krvavě potlačeno. 10. prosince 1848 byl za prezidenta republiky zvolen synovec Napoleona I. princ Ludvík Napoleon Bonaparte. Druhé císařství
Převratem z 2. prosince 1851 se Ludvík Napoleon stal samovládcem a v prosinci 1852 na základě výsledků plebiscitu se jako Napoleon III. prohlásil za francouzského císaře. Úspěchy zahraniční politiky (účast v krymské válce proti Rusku v r. 1853 až 1856, získání nových kolonií v severní Africe a upevnění koloniální moci v Indočíně) a velkolepé světové výstavy v Paříži v letech 1855 a 1864 prezentovaly Francii navenek jako stabilizovaný stát. Neúspěch mexické expedice (mexický císař Maxmilián podporovaný Napoleonem III. byl r. 1867 zastřelen) však naznačoval, že císařství je ve své zahraniční politice zranitelné. Kandidatura německého prince na španělský trůn se stala záminkou pro vyhlášení války mezi Francií a Pruskem v letech 1870 až 1871. Třetí republika
Po porážce u Sedanu vyhlásili republikáni 4. září 1870 v Paříži třetí republiku. Dne 28. ledna 1871 bylo uzavřeno příměří. Prvním předsedou vlády se po únorových volbách stal Adolphe Thiers, který 10. května 1871 uzavřel ve Frankfurtu nad Mohanem s Německem mírovou smlouvu. Francie se zavázala zaplatit pět miliard franků odškodného a ztratila Alsasko-Lotrinsko. V květnu 1871 byl v Paříži vládními vojsky potlačen pokus o ustavení socialistické vlády (Pařížská komuna). Bylo popraveno na 20 000 přívrženců komuny. Porážkou komuny byly na čas vyloučeny z politického života strany socialistické orientace. V boji o moc proti sobě stáli představitelé buržoazie a přesvědčení republikáni. Počátkem osmdesátých let začalo období liberálních reforem. Proti církvi zaměřená reforma školství vyvolala vnitropolitické rozpory. Veřejnost byla šokována skandálem vyvolaným aférou kolem firmy, která budovala Panamský průplav (1893), a ještě více Dreyfusovou aférou (1894), která vyhrotila rozpory mezi přívrženci pravice a levice. V první světové válce (1914-1918) bojovala Francie s plným nasazením na straně Dohody. V průběhu mírových jednání ve Versailles r.