Francie

Francie


F
Francouzská republika
551 500 km²
57,3 mil. obyvatel
OSN, EU, RE, NATO, OECD, OBSE, ZEU


Současná francouzská ústava byla schválena 28. září 1958 referendem jako ústava tzv. páté republiky. Podle ústavy se moc ve státě dělí mezi prezidenta, voleného na sedm let v přímých volbách, a francouzské Národní shromáždění, volené na pět let. První stopy lidského osídleni na jihu Francie jsou staré asi 400 000 let. Od r. 700 př. Kr. se v dnešní Francii usadil keltský kmen Galů. Od Římanů ke Karlovcům
Mezi r. 58 až 51 př. Kr. byla Galie dobyta Římany pod vedením Gaia Iulia Caesara. Ve 3. stol. začali Římany z Galie vytlačovat Alemané a Frankové. Za vlády Chlodvíka I. (486-511), který r. 498 přijal křesťanskou víru, byla Galie sjednocena pod vládou Franků. Karel Veliký rozšířil území Franské říše daleko za hranice dnešní Francie a po jeho smrti (r. 814), za vlády jeho nástupce Ludvíka I. Pobožného (814 až 840), byla říše verdunskou smlouvou z r. 843 rozdělena mezi tři syny Ludvíka I. Území ohraničené na východě spojnicí mezi řekami Scheldou, Saonou a Maasou, získal Karel II. Holý. Toto území se stalo základem dnešní Francie. Královská moc Karlovcü se až do r. 987 nedokázala prosadit proti silným lenním knížectvím. Posílení království
V r. 987 byl na šlechtickém sněmu zvolen za krále zakladatel dynastie Kapetovců Hugo Kapet, který při volbě svého syna Roberta II. prosadil dědičnost francouzského království. Kapetovcům se postupně v úzké spolupráci s papežem podařilo posílit ústřední moc v zemi. Král Filip II. August (1180-1223) rozšířil hranice království a upevnil svou moc pomocí žoldnéřského vojska, které bylo královi zavázáno, a důsledným uplatňováním lenních práv při sňatcích dcer a vdov. Ludvík IX. Svatý (1226-1270) připojil k území království i jih Francie. Jeho nástupce Filip IV. Sličný (1285-1314) pokračoval v konsolidaci země a v expanzi na úkor sousedních států. Přenesením sídla papeže do Avignonu r. 1309 se papež dostal pod bezprostřední vliv francouzského krále až do r. 1376. Tři sta let trvající vláda dynastie Kapetovců skončila smrtí Filipa IV. v r. 1328. Následovalo období vnitřních a vnějších rozporů ukončené nástupem Ludvíka XI. r. 1461. Válka s Anglií
Po vymření hlavní větve Kapetovců připadla francouzská koruna podle sálského zákona (Lex Salica) vedlejší linii Kapetovců, rodu Valois. Anglický král Eduard III. , syn dcery Filipa IV. a Isabely, však uplatňoval nárok na francouzský trůn vůči Filipovi VI.

(1328 až 1350), prvnímu panovníkovi z rodu Valois. R. 1337 proto vypukla stoletá válka mezi Anglií a Francií. V prvních letech války dosáhla Anglie mnoha úspěchů (bitvy u Kresčaku, 1346, a Maupertuis, 1356). Příměří uzavřené v Bruggách r. 1375, zaručující zemi vnější jistoty, umožnilo králi Karlovi V. (1364-1380) urovnat vnitřní spory mezi šlechtou a měšťanstvem. Za vlády jeho nástupce Karla VI. (1380-1422, od r. 1391 zvaného Šílený) propukly opět vnitřní rozpory. Proti aristokratickým stoupencům vévody Orleánského stáli stoupenci vévodů burgundských. Stoupenci burgundských vévodů se r. 1419 spojili s Angličany, kteří r. 1415 pod vedením krále Jindřicha V. porazili francouzské vojsko u Azincourtu. Jindřich V. se r. 1420 oženil s dcerou francouzského krále Karla VI. a troyeskou smlouvou z r. 1420 byl uznán za francouzského krále. Po Jindřichově smrti r. 1422 se stal králem jeho nezletilý syn Jindřich VI. Rostoucí odpor Francouzů podnícený Janou z Arku způsobil v r. 1429 ve válce zvrat a r. 1453 stoletá válka skončila. Kromě přístavu Calais přišli Angličané o veškerá svá území ve Francii. Francouzské renesanční království
Ludvík XI. upevnil královskou moc správními a finančními reformami. Po smrti burgunského vévody Karla Smělého r. 1477 si přivlastnil jeho území jako léno, čímž se dostal do rozporu s Habsburky, kteří měli na Burgundsko dědické právo. R. 1419 začaly spory o návrh Francie na Neapolské království tažením nástupce Ludvíka XI. Karla VIII. do Itálie. Král František I. (1515-1547) se r. 1519 marně ucházel o německou korunu, ve snaze uchránit Francii před územním obklíčením Habsburky. R. 1516 uzavřel v Bologni konkordát s papežem Lvem X., čímž se katolická církev stala činitelem upevňujícím francouzskou královskou moc. V posledním desetiletí své vlády pronásledoval František I. šířící se protestantismus. R. 1534 musel např. reformátor Jan Kalvín opustit Paříž. Za vlády nástupců Františka I. přerostly náboženské rozpory do vážných vnitropolitických konfliktů. Hugenotské války a absolutismus
V březnu 1562 přepadla katolická strana vedená vévodou de Guise kalvínské hugenoty ve městě Vassy, čímž započaly tzv. hugenotské války trvající až do r. 1598. Rodící se smlouvu mezi králem Karlem IX. a vůdcem hugenotů admirálem Caspardem de Coligny narušila tzv. bartolomějská noc r. 1572, při které vojáci katolické strany povraždili protestantské obyvatelstvo v Paříži. Hugenotské války vyvrcholily r. 1589 zvražděním krále Jindřicha III. S nástupem vlády vedoucí osobnosti hugenotů Jindřicha IV.

Navarského se konflikty počaly urovnávat, 25. července 1593 přestoupil Jindřich IV. na katolickou víru a nantským ediktem z r. 1598 zaručil hugenotům úplnou náboženskou svobodou. R. 1610 po zavraždění zakladatele bourbonské dynastie Jindřicha IV. se stal králem nezletilý Ludvík XIII., jehož regentkou byla jeho matka Marie Medicejská. R. 1614 byl Ludvík XIII. prohlášen za plnoletého, r. 1624 pověřil Armanda Jeana du Plessis, kardinála (od r. 1631 vévodu) Richelieua vedením státní správy. Skončilo období neustálých povstání šlechty, která se obávala o svoje výsady. Za vlády kardinála Richelieua a jeho nástupce kardinála Julese Mazarina získala Francie vedoucí postavení v Evropě. Po Mazarinově smrti r. 1661 převzal vládu král Ludvík XIV. Francie měla v tomto období zabezpečené a opevněné hranice, konsolidovanou státní správu, stabilizované finančnictví a bojeschopnou armádu. Vláda "krále slunce"
Ludvík XIV. (1643-1715) dovedl monarchii k dokonalosti, jeho způsob vlády, dvůr a paláce se staly vzorem pro evropské panovníky. Za pomoci ministra financí Jeana-Baptista Colberta podporoval obchod a rozvoj průmyslu uplatňováním zásad merkantilismu a výrazně zvýšil státní příjmy. Ve snaze o získání hegemonie v Evropě vedl Ludvík XIV. války, kterými sice dosáhl rozšíření Francie, ale zároveň zemi přivedl na pokraj státního bankrotu dluhem ve výši 2 miliard livrů. Takže ani rozkvět průmyslu a umění, který Francie v období vlády "krále slunce" , nemohl zakrýt počínající úpadek absolutistické monarchie. Za vlády jeho nástupců Ludvíka XV. (1715 až 1774, r. 1723 prohlášen za plnoletého) a Ludvíka XVI. (1774-1792) státní dluh neustále narůstal a vedl k zvyšování daňové zátěže rolníků a řemeslníků. V sedmileté válce (1756-1763) bojovala Francie po boku Rakouska. Pařížským mírem roku 1763 musela odstoupit Velké Británii území v Kanadě a přestala tak být koloniální mocností. Až do smrti krále Ludvíka XV. (1774) vzrostl státní dluh na 4 miliardy livrů a i v době vlády Ludvíka XVI. dále narůstal. S ohledem na existující státní krizi byl král r. 1789 donucen, poprvé od r. 1614, svolat generální stavy. Avšak i tento poslední pokus zachránit monarchistickou vládu ztroskotal. Francouzská revoluce
Měšťané, kteří tvořili třetí stav generálních stavů, se prohlásili za Zákonodárné národní shromáždění. Dobytím Bastily, pevnosti a symbolu královské moci, začala 14. července 1789 revoluce. Národní shromážděni zrušilo řadu výsad šlechty, ale většina trvala na zachování monarchie. Nevydařený útěk krále Ludvíka XVI.

a jeho rodiny v červnu 1791 zradikalizoval revoluční síly. Levičáci nazývaní také girondisté prosadili v dubnu 1792 v Národním shromáždění vyhlášení války Prusku a Rakousku, které se postavily proti revoluci, a vyhlásili ve Francii republiku. Po střídavých úspěších na frontě se revoluce v Paříži zradikalizovala. Levé křídlo girondistů (tzv. Hora) získalo převahu v novém zákonodárném orgánu v Národním konventu a r. 1793 dalo krále popravit. Revoluční teror jakobínů v čele s Maxmiliánem Robespierrem (1758-1794) trval do r. 1794. Po schválení nové, třetí ústavy r. 1795, bylo ustaveno pětičlenné direktorium. Direktorium bylo svrženo 18. brumairu (9. listopadu) 1799 generálem Napoleonem Bonapartem, který získal zásluhy ve válce proti Rakousku a Sardínii. V nové konzulátní vládě se ujal funkce vrchního konzula. Napoleonské období
Nástup korsického rodáka Napoleona Bonaparta znamenal konec Francouzské revoluce. Nový, centralizovaný stát zaručoval svým občanům ochranu osob a soukromého majetku, ale redukoval podíl účasti lidu na výkonu politické moci. Napoleon se změnou ústavy r. 1802 prohlásil za doživotního konzula a r. 1804 přijal titul císaře. Napoleonova výbojná politika zabezpečila Francii do r. 1812 válkami proti Rusku, Prusku a Rakousku největší územní rozmach. Katastrofální neúspěch tažení proti Rusku v letech 1812 až 1813 však znamenal konec Napoleonovy říše. Evropské mocnosti se znovu proti Napoleonovi a po bitvě u Lipska r. 1813 přinutily císaře odstoupit. R. 1815 se ještě jednou vrátil z exilu a bez boje obsadil Paříž, ale porážka u Waterloo jej definitivně donutila vzdát se trůnu. Zemřel ve vyhnanství na ostrově sv. Heleny r. 1821. Období restaurace republiky
Na Vídeňském kongresu v letech 1814 až 1815 se podařilo francouzskému zástupci Charlesovi Mauriceovi de Talleyrandovi udržet Francii v postavení evropské velmoci. Francouzský král Ludvík XVIII. z dynastie Bourbonů změnil novou ústavou zemi na konstituční monarchii s dvojkomorovým parlamentem. Po jeho smrti nastoupil r. 1824 na trůn jeho bratr Karel. Reakční politika tohoto panovníka, zaměřená k obnovení absolutistické monarchie, vyvolala r. 1830 červencovou revoluci. Karel X. odstoupil a jeho nástupcem se stal Ludvík Filip Orelánský. Za jeho vlády ovládla nejdůležitější vládní úřady finanční buržoazie. Rostoucí napětí, důsledek rozvíjející se industrializace, vyvolalo četné dělnické nepokoje, které vyvrcholily povstáním lyonských tkalců r. 1831 a 1834. Hospodářská krize ve čtyřicátých letech umocnila občanskou nespokojenost.

Zákaz veřejných demonstrací za změnu volebního práva vyvolal 24. února 1848 další revoluční výbuch. Nová vláda, sestavená z republikánů a socialistů, vyhlásila druhou republiku. Vláda začala zřizovat národní dílny, ve kterých pracovali nezaměstnaní. Uzavření národních dílen po volebním vítězství umírněných republikánů vyvolalo v červnu povstání dělníků, které bylo krvavě potlačeno. 10. prosince 1848 byl za prezidenta republiky zvolen synovec Napoleona I. princ Ludvík Napoleon Bonaparte. Druhé císařství
Převratem z 2. prosince 1851 se Ludvík Napoleon stal samovládcem a v prosinci 1852 na základě výsledků plebiscitu se jako Napoleon III. prohlásil za francouzského císaře. Úspěchy zahraniční politiky (účast v krymské válce proti Rusku v r. 1853 až 1856, získání nových kolonií v severní Africe a upevnění koloniální moci v Indočíně) a velkolepé světové výstavy v Paříži v letech 1855 a 1864 prezentovaly Francii navenek jako stabilizovaný stát. Neúspěch mexické expedice (mexický císař Maxmilián podporovaný Napoleonem III. byl r. 1867 zastřelen) však naznačoval, že císařství je ve své zahraniční politice zranitelné. Kandidatura německého prince na španělský trůn se stala záminkou pro vyhlášení války mezi Francií a Pruskem v letech 1870 až 1871. Třetí republika
Po porážce u Sedanu vyhlásili republikáni 4. září 1870 v Paříži třetí republiku. Dne 28. ledna 1871 bylo uzavřeno příměří. Prvním předsedou vlády se po únorových volbách stal Adolphe Thiers, který 10. května 1871 uzavřel ve Frankfurtu nad Mohanem s Německem mírovou smlouvu. Francie se zavázala zaplatit pět miliard franků odškodného a ztratila Alsasko-Lotrinsko. V květnu 1871 byl v Paříži vládními vojsky potlačen pokus o ustavení socialistické vlády (Pařížská komuna). Bylo popraveno na 20 000 přívrženců komuny. Porážkou komuny byly na čas vyloučeny z politického života strany socialistické orientace. V boji o moc proti sobě stáli představitelé buržoazie a přesvědčení republikáni. Počátkem osmdesátých let začalo období liberálních reforem. Proti církvi zaměřená reforma školství vyvolala vnitropolitické rozpory. Veřejnost byla šokována skandálem vyvolaným aférou kolem firmy, která budovala Panamský průplav (1893), a ještě více Dreyfusovou aférou (1894), která vyhrotila rozpory mezi přívrženci pravice a levice. V první světové válce (1914-1918) bojovala Francie s plným nasazením na straně Dohody. V průběhu mírových jednání ve Versailles r.

1919 získala sice zpět Alsasko-Lotrinsko, nepodařilo se jí však dosáhnout rozhodujícího oslabení Německa vzhledem k britské a americké politice rovnováhy v Evropě. Vnitropolitický vývoj ve Francii v období mezi válkami byl především poznamenán nevyřešenými hospodářskými a finančními problémy. Levicové hnutí, které se r. 1920 rozštěpilo na komunisty a socialisty, vytvořilo r. 1936 Lidovou frontu s buržoazními radikálními socialisty a zvítězilo ve volbách. Předseda vlády Léon Blum zavedl rozsáhlé sociální reformy. Diferenciace v lidové frontě a formování pravice způsobily pád Blumova kabinetu na jaře 1938. Buržoazní vláda pod vedením Edouarda Daladiera po německém vpádu do Polska vstoupila po boku Velké Británie 3. září 1939 do války proti Německé říši. Německý útok 10. května 1940 vedl k poměrně rychlému pádu Francie. Nový předseda vlády Philippe Pétain uzavřel s Němci příměří a stál v čele vlády na neokupovaném území Francie až do r. 1942, kdy i tuto část země obsadila německá armáda. Po příchodu Spojenců do Paříže 25. srpna 1944 sestavil generál Charles de Gaulle, který založil v Alžírsku r. 1943 Francouzský národní výbor, dočasnou vládu. Čtvrtá republika
Po prvních volbách do Národního shromáždění v říjnu 1945 odstoupil Charles de Gaulle z funkce předsedy vlády, protože parlament neschválil jeho návrh nové ústavy. 12. října 1946 byla ústavním referendem vyhlášena čtvrtá republika. Do r. 1951 měli ve vládě převahu socialisté, lidoví republikáni a radikální socialisté. Krize čtvrté republiky se projevila krátce po začátku hospodářského rozmachu, v době, kdy Francie ztratila kolonie. Po porážce u Dien Bien Phu r. 1954 se Francie stáhla z Indočíny. Národně osvobozenecký boj v Alžírsku vedl ve Francii k výrazným vnitropolitickým rozporům. Předsedou vlády se r. 1958 stal de Gaulle, který byl stoupencem uvolnění svazku s Alžírskem. Pátá republika
28. září 1958 proběhlo referendum o nové ústavě předložené de Gaullem. Položila základ páté republiky. Nová ústava rozšiřovala prezidentovy pravomoci. R. 1962 uznala Francie nezávislost Alžírska. De Gaulle se pokusil přeměnou státu na atomovou velmoc posilnit francouzskou politiku vůči USA. R. 1968 ukázal, že jeho vláda ztratila předchozí podporu společnosti. Nový prezident Georges Pompidou postupně revidoval zdrženlivý postoj vůči EHS. Po jeho smrti roku 1974 byl zvolen prezidentem vůdce nezávislých republikánů Valéry Giscard d´Estaing. Jeho koalice středu a pravice sice zvítězila v parlamentních volbách v roce 1978, ale z prezidentských voleb roku 1981 vyšel vítězně společný kandidát socialistů a komunistů socialista Francois Mitterrand.

V parlamentních volbách v březnu 1993 zvítězil pravicový gaullisticko-liberální Svaz pro Francii (UPF). V druhém kole předčasných parlamentních voleb l. června 1997 nová levicová většina. Prezidentem Francie se ve volbách 7. května 1995 stal Jacques Chirac a převzal úřad po Françoisu Mitterrandovi, který ho vykonával 14 let. Francii ročně navštíví kolem 60 milionů turistů, což je i v 90. letech důležitým zdrojem státních příjmů


Hlavní město: Paříž (9,1 mil. obyvatel)
Úřední jazyk: francouzština
Náboženství: katolické (76,3%), muslimské (4,5%), protestantské
Státní zřízení: parlamentní republika
Hlava státu: Jacques Chirac
Předsedou vlády: Lionel Jospin (od 2.6. 1997)
Měna: francouzský frank = 100 centimů


Území: Francie.