224 porazil zakladatel sásánovské říše Ardašír v rozhodující bitvě posledního arsakovského krále Ardevana V. a stal se vládcem celého Íránu. Za vlády jeho nástupců dosáhli Sásánovci, kteří se považovali za dědice Achajmenovců, někdejší rozlohu říše. Ani Římanům se nepodařilo zlomit jejich moc. Říše Sásánovců podlehla až r. 637 náporu muslimských Arabů, kteří v následujících pěti létech Írán islamizovali. Írán patřil nejdřív k Umajjovskému a později k Abbásovskému kalifátu. V r. 1055 se chopili moci Seldžuci. Ve 13. století přepadli Írán Mongolové pod vedením Čingischána. Kolem r. 1502 založila domácí dynastie Safájovcü novou Perskou říši. Jejich nejvýznamnějším panovníkem byl Abbás I. Veliký (1587-1629), který z Isfánáhu vybudoval nejkrásnější perské město. Oslabení centrální moci a šíitský útlak způsobily úpadek moci této dynastie. Když za vlády šáha Fatha Alího (1779-1834) přešla Arménie a Ázerbájdžán pod ruskou nadvládu, začala se Británie obávat rozšíření ruského vlivu i do Indie. Spory evropských koloniálních mocností ukončila v r. 1907 smlouva o rozdělení Íránu. Jihovýchod země se dostal do britské a sever do ruské sféry vlivu. Dynastie Pahlaví
V r. 1921 se kozácký velitel Rezá dostal vojenským převratem k moci a uzavřel se sovětským Ruskem smlouvu, ve které se sovětský stát vzdal všech nároků a práv v Íránu. V r. 1923 ho jako Rezu Pahlavího korunovali na šáha. Nový panovník zaváděl rozsáhlou modernizaci, ale zároveň ignoroval demokratické tradice. Když se začal sbližovat s fašistickým Německem, v r. 1941 ho donutila Velká Británie a SSSR, aby odstoupil ve prospěch svého syna Muhammada Rezy Pahlavího. Ještě za 2. světové války, když byl Írán obsazen spojeneckými vojsky, zesílil v zemi vliv USA, které po krátké vládě ministerského předsedy Muhammada Mosaddeka v r. 1953 znovu pomohly šáhovi nastoupit na trůn. V r. 1961 šáh zavedl hospodářské a sociální reformy, podporoval industrializaci země, zvýšení gramotnosti, modernizaci zdravotnictví a zrovnoprávnění žen. Reformy financoval z rostoucích příjmů za ropu. Šíiti se ale postavili proti těmto opatřením, protože je pokládali za porušení muslimských zákonů. Kromě toho vládě vyčítali porušování demokratických zásad a násilné potlačování opoziční síly. V r. 1963 vypukly vládní nepokoje. Islámská revoluce
Politika šáha, který se v r. 1967 nechal korunovat na císaře, narážela v 70. letech na stále větší odpor. V r. 1978 vypukly krvavé studentské nepokoje. Přestože šáh přislíbil svobodné volby, amnestii pro politické vězně a uvolnění cenzury tisku, situace se neuklidnila.