Zatím ale Spojenci v Itálii nezůstávali v nečinnosti. Všude je podporovali italští partyzáni, kteří vypátrali i Mussoliniho a 28. dubna 1945 ho u jezera Como zastřelili. V r. 1946 se Itálie na základě referenda stala parlamentní republikou, v r. 1948 vstoupila v platnost ústava republiky. Nejsilnější stranou Itálie se stala Křesťanskodemokratická strana (Democrazia Cristiana), které se však nikdy nepodařilo získat většinu hlasů. Vnitropoliotickou situaci v Itálii po 2. světové válce určovaly měnící se koalice a početné vládní krize. Docházelo k častým nepokojům, které vedly k posílení pravicových a levicových extremistických seskupení. Hospodářský život ochromovaly početné stávky. V 70. letech narostl počet teroristických akcí radikálních skupin. V červnu 1978 prezident Giovanni Leone odstoupil pro podezření z korupce a daňového podvodu. Jeho nástupcem se stal socialista Sandro Pertini. V březnu 1978 Rudé brigády zavraždily předsedu křesťanskodemokratické strany Alda Mora. Politický teror dosáhl v srpnu 1980 bombovým atentátem pravicových extremistů na železniční stanici v Bologni další tragický vrchol. Uneseného amerického generála Jamese Doziera se podařilo začátkem r. 1982 policii osvobodit. V červenci 1981 se stal poprvé předsedou vlády člen jiné strany než křesťanskodemokratické - republikán Giovanni Spadolini, který se postavil do čela vlády, sestavené z křesťanskodemokratické, socialistické, sociálnědemokratické, republikánské a liberální koalice. V listopadu 1982 došlo pro nedorozumění v hospodářských otázkách ke změně vlády pod vedením křesťanského demokrata Amintora Fanfaniho. Koalice zůstala s výjimkou republikánů zachovaná. Ale už v dubnu 1983 se i tato vláda rozpadla. Ve volbách 6. června ztratila křesťanskodemokratická strana až 6% svých hlasů, ale nadále zůstala před komunisty nejsilnější stranou. V Itálii následovala jedna koalice za druhou. Nejdůležitějším vnitropolitickým cílem koncem 80. let byl boj proti inflaci a nezaměstnanosti a stanovení státního rozpočtu, který v r. 1986 vykazoval deficit 100 mld amerických dolarů. Konsekventní politická linie socialisty Craxiho a po něm křesťanského demokrata Andreottiho (od r. 1989) politicky stabilizovala zemi a vedla k hospodářskému růstu. V květnu 1992 prezident Francesco Cosiga podal demisi. Novým prezidentem byl zvolen Oscar Luigi Scalfaro. V parlamentních volbách v březnu 1994 zvítězila pravicová koalice. Itálie vlastní jen málo nerostných surovin a je odkázána na dovoz uhlí a rudy pro těžký průmysl.