Itálie

Itálie

Italská republika
301 278 km²
57,1 mil. obyvatel
OSN, EU, RE, NATO, OECD, OBSE, ZEU


Krátce po ukončení druhé světové války, v roce 1946, byla v Itálii vyhlášena republika. Od té doby se v jejím čele vystřídalo mnoho různých koaličních vlád, složených z křesťanských demokratů, komunistů, socialistů a republikánů. V 8. stol. př. Kr. přišli ze západního pobřeží do vnitrozemí Apeninského poloostrova Etruskové, kteří v následujících dvou stoletích rozšířili svou moc až k Pádské nížině. V té době začínala řecká kolonizace Sicílie a jižní Itálie. V r. 753 př. Kr. založil domácí kmen Latinů (nazvaných tak podle země Latium) na pahorku u řeky Tiber osadu Řím. Až do r. 510 př. Kr. vládli nad městem etruští králové. Potom Římané vyhnali posledního etruského krále a založili republiku. Odtud si Římané postupně podmanili celý Apeninský poloostrov. Na jihu Itálie vedla jejich expanze ke konfliktu se severoafrickým Kartágem. V l. 264-146 př. Kr. vedly obě mocnosti proti sobě války (punské války), ve kterých Římané dobyli Sicílii a zničili Kartágo. V r. 222 př. Kr. si podmanili Kelty žijící v Pádské nížině a obsadili rozsáhlé oblasti na Balkánském poloostrově. V následujících stoletích si Řím svou moc stále rozšiřoval. Všechny země ležící u Středozemního moře - Malá Asie, Sýrie, Egypt a severní Afrika, byly včleněny do Římské říše a římská vojska se dostala až k Lamanšskému průlivu, Rýnu a Dunaji. V l. 133-45 př. Kr. propuklo mnoho občanských válek a to do té doby než byl r. 45 př. Kr.římský vojevůdce a státník Gaius Iulius Caesar zvolen diktátorem na doživotí. Jeho synovec Octavius, kterému dal v r. 27 př. Kr. jméno Augustus, vešel do dějin jako první římský císař z juliánsko-klaudiánského rodu. V následujících dvou stoletích vládl v celé římské světové říši mír a blahobyt. Ve 3. stol. začal za vlády rychle se střídajících vojenských císařů úpadek. Dlouhodobé hospodářské problémy a boje na rozsáhlých hranicích říše ji nakonec přivedly do těžké krize. Od r. 50 začaly pronikat od Černého moře do země gótské kmeny, Alamani. Frankové překročili hranice Rýnu a na východě bojovala proti Římanům novoperská říše Sásánovcü. V r. 284 se podařilo císaři Diocletianovi rozsáhlou daňovou reformou sanovat hospodářství. Rozdělením správy se pokusil učinit obrovskou říši ovladatelnou. Za vlády císaře Konstantina Velikého (324-337) se stal hlavním městem říše Konstantinopol a státním náboženstvím křesťanství. Po smrti císaře Theodosia I.

se říše definitivně rozpadla na Východořímskou a Západořímskou. V r. 476 sesadil posledního císaře Západořímské říše Romula Augustula germánský velitel vojska Odoaker, který se sám vyhlásil králem, byl v r. 493 svržen východogótským králem Theoderichem. Do poloviny 6. stol. si východní Římané získali zpět veliké části Itálie a obsadili Řím, Ravennu a některá pobřežní pásma, dokud se na severu Itálie nevytvořilo langobardské království s hlavním městem Pávií a vévodství Spoleto a Benevent. Za papeže Řehoře Velikého (590-604) se papežství rozvinulo na rozhodující politickou sílu. V r. 774 dobyl franský král Karel Veliký Langobardskou říši. Na vánoční svátek v r. 800 se dal papežem Lvem III. korunovat na císaře - jako nástupce římských imperátorů. Ale ani jemu, ani jeho nástupcům se nepodařilo udržet v Itálii moc. V r. 827 si podmanili Saracénové velkou část Sicílie. V r. 1061 až 1091 se tam usadili Normani a založili normanský stát v čele s králem Rogerem I. Ve středověké Itálii vzniklo více městských států, které byly císařskými vazaly. Přesto ale každé město mělo svého vlastního vůdce, občanskou stráž a účinné opevnění. Mezi těmito městy měly nejdůležitějši postaveni Benátky, Milano, Verona a Florencie. Zatímco význam měst vzrůstal, císaři a papežové bojovali o politickou a duchovní moc. V r. 1162 zničil císař Fridrich I. Barbarossa Milano. O deset let později hornoitalská města úspěšně povstala proti Fridrichovi I., který jim musel udělit značná práva a svobody. Jeho vnuka, který dostal Sicílii jako dědictví, v r. 1220 korunovali na císaře. Ve 14. století narůstala moc městských států severní a střední Itálie. Florencie získala za vlády rodu Medici vedoucí místo v soukenictví a v mezinárodním bankovnictví. Milano, které se proslavilo svými hedvábnými a vlněnými látkami, mělo pod kontrolou apeninské průsmyky a tím i přístup k trhům severní Evropy. Benátky, které si už v r. 697 zvolily svého prvního dóžete, zbohatly zásluhou námořního obchodu. Tato města měla určitou hegemonii a držela si dokonce žoldnéřská vojska, kterými si podmaňovala jiná města. Florencie si tak získala kontrolu nad Toskánskem, zatímco Milano a Benátky bojovaly o Pádskou nížinu. Neapol a Sicílie zůstaly feudálními státy. V r. 1442 si podmanil Neapol Alfons Aragonský. V r. 1454 se spojilo pět zemí - Florencie, Milano, Benátky, Neapol a Sicílie - do italské ligy ve snaze udržet v Itálii politickou rovnováhu. V té době prožívala italská renesance svůj rozkvět. V r. 1494 vpadl francouzský král Karel VIII.

do Itálie a uplatnil svůj nárok na neapolskou korunu. Francouzi v následujících bojích podlehli. V r. 1510 se spojili papež, Španělsko, Anglie a Benátky do ligy proti Francii a v r. 1513 se Francouzi museli definitivně stáhnout. Další konflikty vedly k hegemonii Španělska nad Itálii. V r. 1796 si Napoleon podmanil Lombardii, která se mezitím stala rakouským vlastnictvím. Mírem v Campoformiu (1797) byly Benátky přiděleny Rakušanům. Piemont a Sardinie byly pod vládou savojského rodu, dokud jih náležel jako neapolské království vedlejší linii španělských Bourbonů. Napoleon se dal v r. 1805 korunovat na krále Itálie. Nehledě na revoluci v l. 1848-1849 a mnohá povstání proti absolutistické vládě Rakušanů nemělo úsilí o sjednocení Itálie (risorgimento) úspěch. Vůdci risorgimenta - Giuseppe Mazzini, Camillo Bensodi Cavour a Giuseppe Garibaldi - si vzápětí uvědomili, že sjednocení Itálie lze dosáhnout jen za pomoci intervence zvenčí, a uzavřeli spojenectví s Francií. V r. 1859 vyslal francouzský král Napoleon III. armádu proti Rakušanům, kteří se po porážce u Magenty a Solferiny museli z Lombardie stáhnout. Mezitím obsadil Garibaldi Sicílii a Neapol. V r. 1861 se stal král Sardinie Viktor Emanuel II. prvním králem Itálie. V r. 1866 si podmanil Benátky. Během německo-francouzské války (1870-1871) musel Napoleon III. svá vojska stáhnout z církevního státu, který byl v jeho područí od r. 1849. Viktor Emanuel II. vtáhl 31. prosince 1870 do Říma a ustanovil Řím hlavním městem Italského království. Sjednocení říše ale ve skutečnosti nebylo završeno, protože jednotlivá vládní teritoria se vyvíjela velmi odlišně. V r. 1882 vytvořila Itálie s Rakousko-Uherskem a Německou říší Trojspolek. V r. 1915 vstoupila Itálie po boku Francie, Ruska a Velké Británie do l. světové války a chtěla tak rozšířit své severní a severovýchodní hranice do Rakouska. V r. 1919 založil Benito Mussolini fašistickou stranu a po "marcia su Roma" (pochodu na Řím) si v r. 1922 vynutil na králi Viktoru Emanuelovi III. dosazení do funkce předsedy vlády. Mussolini, zvaný duce, zavedl v Itálii diktaturu. V r. 1940 vstoupila Itálie jako spojenec Německa do 2. světové války. Mussoliniho jednotky bojovaly hlavně v Africe, kde i přes podporu německých výsadkářů utrpěly porážku. 10. července 1943 se Spojenci vylodili na Sicílii, 25. července byl Mussolini zajat. Král a nová vláda skoncovali s fašismem a uzavřeli se Spojenci příměří. Velká část Itálie ale byla ještě stále obsazena Němci, kteří Mussoliniho vysvobodili.

Zatím ale Spojenci v Itálii nezůstávali v nečinnosti. Všude je podporovali italští partyzáni, kteří vypátrali i Mussoliniho a 28. dubna 1945 ho u jezera Como zastřelili. V r. 1946 se Itálie na základě referenda stala parlamentní republikou, v r. 1948 vstoupila v platnost ústava republiky. Nejsilnější stranou Itálie se stala Křesťanskodemokratická strana (Democrazia Cristiana), které se však nikdy nepodařilo získat většinu hlasů. Vnitropoliotickou situaci v Itálii po 2. světové válce určovaly měnící se koalice a početné vládní krize. Docházelo k častým nepokojům, které vedly k posílení pravicových a levicových extremistických seskupení. Hospodářský život ochromovaly početné stávky. V 70. letech narostl počet teroristických akcí radikálních skupin. V červnu 1978 prezident Giovanni Leone odstoupil pro podezření z korupce a daňového podvodu. Jeho nástupcem se stal socialista Sandro Pertini. V březnu 1978 Rudé brigády zavraždily předsedu křesťanskodemokratické strany Alda Mora. Politický teror dosáhl v srpnu 1980 bombovým atentátem pravicových extremistů na železniční stanici v Bologni další tragický vrchol. Uneseného amerického generála Jamese Doziera se podařilo začátkem r. 1982 policii osvobodit. V červenci 1981 se stal poprvé předsedou vlády člen jiné strany než křesťanskodemokratické - republikán Giovanni Spadolini, který se postavil do čela vlády, sestavené z křesťanskodemokratické, socialistické, sociálnědemokratické, republikánské a liberální koalice. V listopadu 1982 došlo pro nedorozumění v hospodářských otázkách ke změně vlády pod vedením křesťanského demokrata Amintora Fanfaniho. Koalice zůstala s výjimkou republikánů zachovaná. Ale už v dubnu 1983 se i tato vláda rozpadla. Ve volbách 6. června ztratila křesťanskodemokratická strana až 6% svých hlasů, ale nadále zůstala před komunisty nejsilnější stranou. V Itálii následovala jedna koalice za druhou. Nejdůležitějším vnitropolitickým cílem koncem 80. let byl boj proti inflaci a nezaměstnanosti a stanovení státního rozpočtu, který v r. 1986 vykazoval deficit 100 mld amerických dolarů. Konsekventní politická linie socialisty Craxiho a po něm křesťanského demokrata Andreottiho (od r. 1989) politicky stabilizovala zemi a vedla k hospodářskému růstu. V květnu 1992 prezident Francesco Cosiga podal demisi. Novým prezidentem byl zvolen Oscar Luigi Scalfaro. V parlamentních volbách v březnu 1994 zvítězila pravicová koalice. Itálie vlastní jen málo nerostných surovin a je odkázána na dovoz uhlí a rudy pro těžký průmysl.

Industrializace začala pozdě a uskutečnila se velmi rychle. Pracovní situace v zemi charakterizují nebezpečné a zdraví škodlivé pracovní podmínky, nedostatečné sociální zabezpečení a nízké mzdy, které jsou příčinou častých stávek. Nejdůležitejšími odvětvími italského průmyslu se staly potravinářství, výroba automobilů, motocyklů a kol, textilní a kožedělný průmysl, loděnice a továrny na výrobu psacích strojů a počítačů. V zemědělství je zaměstnáno 8% obyvatelstva, v průmyslu 42% a v oblasti služeb 50%. Pěstují se citrusové plody, pšenice, olivy, kukuřice, víno, raná zelenina, ovoce, cukrová řepa, bavlna a tabák. Kromě toho je Itálie největším producentem rýže v Evropě. Protože Itálie oplývá kulturními památkami ze tří tisíciletí a navíc má i slunečné podnebí, přitahuje turisty z celého světa. Nejoblíbenějšími cíli cestovního ruchu jsou Dolomity, Toskánsko, Řím a Neapol, Milano, Benátky a Sicílie, právě tak jako lázeňská centra na rovinatém pobřeží Jaderského moře a zálivy Tyrrhenského moře. Předsedou vlády se stal šéf strany Forza Italia ! Silvio Berlusconi, ale už koncem roku mu parlament vyslovil nedůvěru. Parlamentní volby r. 1996 vyhrála koalice levého středu Olivovník v čele s profesorem ekonomiky a průmyslové politiky Romanem Prodim. Hospodářské úspěchy jeho vlády daly vznik jednotné sociálně demokratické federaci s názvem Levicoví demokrati, která byla založena v únoru 1998. Hlavní město: Řím (2,8 mil. obyvatel)
Úřední řeč: italština
Náboženství: katolické (99%)
Státní zřízení: republika
Hlava státu: Oscar Luigi Scalfaro
Předseda vlády: Romano Prodi
Měna: lira = 100 centésimů


Území: Itálie.