V našich zeměpisných šířkách jsou s poslední večeří spojeny hlavně chleba a víno, popřípadě beránek, kdežto vepřové je pro Židy ke konzumaci vůbec nemyslitelné, protože je považováno za nečisté maso. Domy v Cuscu jsou postaveny na inckých základech a není divu, že při každém zemětřesení z domů zůstaly jen ty základy.Dlážděné cesty byly vystavěny už v době Inků. V ulicích je také odedávna vedena kanalizace a vodovod. Přibližně 30km od Cusca leží vesnička Pisac , známá především pevností z dob Inků a nedělními trhy. Pisac byl v minulosti důležitým strategickým místem. Leží v údolí řeky Urubamby , která je pokládána za jeden z pramenů Amazonky, v místě spojení tří údolí. Prostě ideální bod pro obranu Incké říše a kontrolu pohybu v údolí. V novém Pisacu, jenž leží trošku níže, se každou neděli koná vyhlášený Indiánský trh. Tady se scházejí jak Indiánky ze širokého okolí, aby prodaly své zboží, tak turisté, aby mohli obdivovat jejich krásné původní indiánské oblečení a samozřejmě nezbytné kloboučky. A jak si původní obyvatelé solili svá oblíbená jídla? Solí, přirozeně. Vyrábí ji na „Salinách“ nad řekou Urubamba poblíž stejnojmenného města. Je to vlastně taková malá, ale za to velmi malebná fabrička na sůl. V přilehlém kopci je velké ložisko soli, kterým protéká říčka a vyvěrá na povrch. Místní lidé si její vodou napouštějí takové malé rybníčky, které postupně vysychají. Pak už stačí jen sůl shrabat, nasáčkovat a odnosit. A takhle se to dělá už několik desítek (nebo stovek?) let. Být to u nás, tak se vezme pořádný bagr a je vytěženo a po kopci. Sůl se prý používá pouze pro dobytek, protože obsahuje velké množství příměsí. Je zajímavé pozorovat domorodce, jak po Salinách běhají jen v sandálech špinaví až po kolena od soli.

Nasca
Nejprve se musím omluvit, že takto přeskakuji, neboť Nasca se od Cusca nachází přibližně 320 km. Mimochodem, hezky se to rýmuje. Že ano? Ale vraťme se. Nasca, opravdu malé městečko západně od Cusca, není opravdu ničím zvláštní. Je tam hotýlek, restaurace a prodejna spodního prádla. Nicméně nedaleko tohoto městečka se nachází pohřebiště Chauchilla. Bezútěšná poušť všude kolem, prach, dřevěné kříže značící hroby. Na hrobech leží láhve od Coca Coly, plechovky, prostě odpadky. Nebo že bych byl vyveden z omylu? Peruánci totiž věří na posmrtný život a převtělení. Proto do hrobu dávají věci denní potřeby, aby ona cesta posmrtným životem byla co nejpříjemnější a člověk tam měl vše, co potřebuje. Pokud někdo zemře, zbytek rodiny se čas od času sejde u jeho hrobu, a - například - společně poobědvají. Samozřejmě, že něco přinesou i zemřelému (odtud ony láhve).