Peru a Bolívia - zamerané na inckú kultúru

Inkové Incká kultura navazovala v první polovině 15. století na močickou a zejména na čimuánskou kulturu. Zezačátku se vyznačovala vícebarevnou keramikou, barevnými tkaninami z vlny lam a vikuní, zpracováním zlata a mědi na šperky s geometrickými ornamenty, později keramika zdobená zoomorfními a antropomorfními tvary. Monumentální architektura je reprezentovaná opevněnými městy (Cusco, Machu Picchu), paláci, chrámy, kláštery a dokonce i závlahovými systémy pro terasová pole (umělé stupně v terénu, obvykle podepřeny opěrnou zdí, určené pro zemědělství). Stavby, budovány z velkých kamenných bloků, se dají lehce rozeznat podle dokonale opracovaných ploch. Kameny nejsou navzájem spojovány žádným dalším materiálem a přesto jsou mezery mezi nimi tak minimální, že do nich není možné vložit ani ostří nože. Užívali provázkového písma Kipu. Význam slova byl „zapsán“ formou barevného střapečku a uzlu. V čele Incké Říše stál Inka a šlechta, postupně si podmaňovali řadu kmenů v Peru, Bolívii, Ecuadoru a Chile. Ty odváděly daně a poskytovaly pracovní síly. Obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím, a to nejčastěji chovem lam, pěstováním brambor a kukuřice. V 1. třetině 16. století, přesněji roku 1532, byla incká říše dobyta a vyvrácena Španěly.

Následujících několik stránek se tedy budu věnovati území, jenž bylo před dávnými lety obydleno Inky. Působí na nás starobyle, magicky a hlavně velkolepě. Nejspíš nikdy se přesně nedozvíme, jakým způsobem tyto civilizace stavěly majestátní pyramidy, jak žily. Dodnes se dochovaly jen zlomky toho, co kdysi, v průběhu 10.-16. století Incké kmeny vytvořily. Je to zvláštní, že v době, kdy tyto civilizace kvetly, stavěly již zmíněné stupňovité pyramidy, měly svůj náboženský kult a žily z toho, co jim příroda dala, v našich zeměpisných šířkách, a abych byl přesný i v našich zeměpisných délkách, již stál chrám Sv. Víta, Jan Hus byl již dávno roztroušen po středním toku řeky Rýn, David byl Michelangelem vytesán tak, jak jej Bůh stvořil a naši zemi zaplavoval humanismus. Nebudu vás však dále trápit evropskými dějinami, lehce se však přesuneme do jiné zeměpisné polohy. Provedu vás územím, které s touto inckou civilizací úzce souvisí, ale nezačínejme hned v jádru incké kultury, posuňme se od něj východním směrem, řekněme na 17. rovnoběžku jižní zeměpisné šířky a 68. poledník západní zeměpisné délky. Dostáváme se do Bolívie, do tamějšího největšího města, do města La Paz.

LaPaz
První věc, která dělá toto město zvláštním, je jeho poloha. La Paz totiž leží v obrovském kotli. Spodní část začíná kolem výšky 3200 m.n.m a končí ve výšce 4100 m, kde přechází v náhorní plošinu Altiplano. Tam také leží nejvyšší mezinárodní letiště na světě. Právě díky této skutečnosti je přistávací dráha prodloužena a letadla musí mít speciální pneumatiky, k vzletu nebo přistání tady totiž letadlo potřebuje větší rychlost. Tato výška není problematická jen pro letadla, ale dělává zpočátku problémy i turistům. Trvá i několik dní než se člověk aklimatizuje a než si jeho tělo přivykne na řidší vzduch. Ne nadarmo se Bolívii říká Tibet Ameriky. Bolívie je státem, kde žije téměř 90 % původních obyvatel Indiánů. Potkat tady typickou Indiánku s nádhernými černými copy, buřinkou na hlavě, bohatě řasenou sukní, která nese na zádech loktuši s nákladem čehokoliv nebo dokonce s dítětem není žádný problém. Doprava v Bolívii je prý dobrá a levná, poněvadž zde působí několik společností, které si vzájemně konkurují. Na dálkových linkách jezdí turistické autobusy a pro místní dopravu se využívají mikrobusy. Dopravy je v La Paz třeba, neboť zde žije skoro 2,5 milionů obyvatel. Náboženství je v Bolívii převážně křesťanské, a to buď protestantské nebo římskokatolické. Pokud byste se chtěli podívat do tamějšího největšího kostela, nezapomeňte, že naproti němu otevřeli Čarodějnický obchod, který nabízí široký sortiment všech možných amuletů, keramiky, stříbra a bonbónů vyrobených ze sušeného masa lamy. Samé pochoutky! I kulturou se dá žít v bolívijské metropoli. Je zde spousta muzeí, například Museo Costumbrista Juan de Vargas, které obsahuje některé nádherné městské památky a Museo de Metales Preciosos Pre-Columbinos je postaven jako skanzen.V něm se dovídáme, jak domorodci zpracovávali zlato, stříbro a měď ještě před Dobytím ráje roku 1492. La Paz je pod ochranou 6460 m vysoké hory Illimani - snad nejznámější a druhá nejvyšší hora v Bolívii (hned po Sajama, 6542 m). Mezi městskými čtvrtěmi Calle Manco Capac a Prado se můžeme levně a chutně nadlábnout, shlédnout filmy v několika Cinemás, poslechnout si zdejší folklór nebo to pořádně rozjet na diskotéce. Z La Paz se dá podnikat mnoho výletů do okolí. Například "Valle de La Luna" (měsíční údolí) na turistu zapůsobí především erodovaným vzhledem a také prvními většími kvetoucími kaktusy. Nad údolím se tyčí "Muela del Diablo" (Ďáblův zub), odkud je hezký výhled na La Paz a okolní hory Huyana Potosi, Illampu, Chacaltaya a další.

Na Chacaltayi je nejvýše položený lyžařské vlek na světě, který je ve výšce 5500 m.
Asi 80 km od La Paz je vesnička Tiwanaku, kde jsou zbytky nejstarších dochovaných staveb stejnojmenné civilizace, která žila na Jihoamerickém kontinentu ještě před naším letopočtem asi do 1 5. stol. n. l., kdy ze záhadných příčin vymřela. Podle dochovaných památek se jednalo o velmi vyspělou civilizaci, na jejíž kulturu později navázala civilizace Inků. Bohužel do dnešních dob se dochovaly jen zlomky staveb, které zde tato kultura zanechala, protože co nestihli zbořit Španělé, z toho si místní vesničané postavili svá obydlí nebo později třeba železnici, aby tak ulehčili svému rozpočtu. Ale jelikož Bolívii se dosud nedostávalo finančních prostředků na provedení důkladných vykopávek v této oblasti, je možné, že ještě mnoho svědectví o této již ztracené civilizaci je ukryto pod vrstvami zeminy.
LagoTiticaca
Nadmořská výška 3812 m n.m.
Plocha 8300 km2
Nejvyšší naměřená hloubka 304 m
Přítoky Carabaya, Huenque
Odtoky Desaguadero (spojuje Titicaca s jezerem Poopó)
Ne, nebojte se. Není to žádná nadávka, jak by si některý laik mohl myslet. Titicaca je podle některých pramenů nejvýše položené jezero na světě na hranici Bolívie s Peru v tektonické sníženině mezi Vých. a Záp. Kordillerou. Říká se ale, že v Peru a Chile existují výše položená jezera. Svou plochou je na svém kontinentu 3. největší jezero, přibližně stejnou plochu má Severní Morava. Zároveň je to nejdelší jezero v Jižní Americe. Na jezeře Titicaca najdeme 36 ostrovů a průzračnou, do modra zbarvenou vodu. Upatlaný turista s kloboučkem na hlavě není ničím zvláštním. Řídký vzduch totiž napomáhá k velmi vysokému stupni UV záření a našinci se tam často pálí.













Jezero Titicaca Na Ostrově Slunce Západ Slunce na kopci u Copacabany


Na břehu Lago Titicaca leží malé městečko Copacabana. Dominantou města je kostel, postavený v Maurském stylu a zdobený krásnými modrozelenými kachlemi. Je tady také vidět, jak se zde prolíná katolické náboženství s Inckými motivy. Copacabana je také nejznámějším poutním místem v Bolívii, a to asi kvůli sošce Madony, kterou prý vyřezal vnuk nějakého Inky, umístěnou zde v kostele. Nad městem se tyčí místní Kalvárie se zastaveními křížové cesty, odkud byl nádherný výhled na okolní zátoky a ostrovy. A samozřejmě, že tu nemůžou chybět ani památky na původní obyvatele - na jednom z kopců, které se tyčí nad městem se nachází předincký kamenný kalendář. Podle něj snad už před začátkem našeho letopočtu místní obyvatelé určovali dny slunovratu a tím i nejvhodnější dobu pro setí a sklizeň.

Jezero Titicaca
kostel v Copacabana

Z Copacabany se dá asi za hodinu a půl dostat na ostrov Slunce (Isla del Sol), posvátný ostrov Inků, kde byl podle pověsti stvořen první Inka, Manco Capac, syn Slunce. Tento malebný ostrůvek na jezeře Titicaca turistu přivítá milou pohodou a pocitem, že se zde zastavil čas. Jezero Titicaca na obzoru lemují bílé špičky Kordiler, kterým vévodí vrchol Illampu (6400m). Cestou můžeme také prozkoumat "Chincana ruins", nejzachovalejší památku z doby Inků na ostrově, kde údajně sídlily kněžky boha Slunce. Cestou se nám naskýtají pohledy na ostrov Měsíce (Isla de La Luna), kde podle pověsti byl vysazen na oblohu Měsíc.

Jak již bylo jednou řečeno, Jezero Titicaca leží na hranici Bolívie s Peru. Dostáváme se do jádra incké civilizace, která dělá Peru tak fascinující. I dnes se můžeme procházet ohromnými městy, které uchovaly odkazy na Španělské dobyvatele, navštěvujeme starobylé incké hlavní město Cusco a prozkoumáváme ztracené město Machu Picchu. Člověk nemusí být v Peru tak dlouho, aby si neuvědomil, že tento „Nový Svět“ měl veliký a bohatý kulturní život tisíce let předtím, než Pizzaro, španělský dobyvatel, založil po dobytí Incké říše roku 1533 Město Králů, Limu. Mapa Bolívie Mapa Peru

Cusco
Ne nadarmo je Cusco přezdíváno „Dlážděné město.“ Centrum Říše Inků je nejstarším plynule obydleným místem na celém kontinentě. Dnes je Cusco důležitým bodem v jihoamerické cestovní síti. Miliony lidí se ročně přijdou podívat na dokonalou architekturu, dlaždice, 4 ruiny, z toho nejznámější Coricancha, východní část města, jenž byla a možná až dodnes je zahrnuta zlatem. Dokonale opracovaný kámen dodnes krášlí historickou část města s téměř 300 000 obyvateli. V Museo de Arquelógia si můžeme prohlédnout, jak Inkové skvěle zpracovali přírodniny v jemné šperky, krásnou keramiku, textil. Každého jistě zaujmou mumie nalezené v ruinách. Všechny incké chrámy byly po dobytí Španěly vypleněny a na jejich místa postaveny kostely křesťanské. Centrem města je "Plaza de Armas" (Náměstí zbraní ), mimochodem každé hlavní náměstí v Peru nese toto jméno. Na náměstí stojí velká katedrála tvořena třemi kostely, jejichž oltáře jsou bohatě zdobené zlatem a stříbrem. Naštěstí i přes probíhající rekonstrukci můžeme spatřit "na vlastní oko" největší zajímavost chrámu, obraz "Poslední večeře Páně", který nakreslil místní indiánský umělec. Na obrazu je zajímavé hlavně to, že autor si představil Poslední večeři po svém a zobrazil Krista s apoštoly, jak si na velikonoční pátek dávají prasátko.

V našich zeměpisných šířkách jsou s poslední večeří spojeny hlavně chleba a víno, popřípadě beránek, kdežto vepřové je pro Židy ke konzumaci vůbec nemyslitelné, protože je považováno za nečisté maso. Domy v Cuscu jsou postaveny na inckých základech a není divu, že při každém zemětřesení z domů zůstaly jen ty základy.Dlážděné cesty byly vystavěny už v době Inků. V ulicích je také odedávna vedena kanalizace a vodovod. Přibližně 30km od Cusca leží vesnička Pisac , známá především pevností z dob Inků a nedělními trhy. Pisac byl v minulosti důležitým strategickým místem. Leží v údolí řeky Urubamby , která je pokládána za jeden z pramenů Amazonky, v místě spojení tří údolí. Prostě ideální bod pro obranu Incké říše a kontrolu pohybu v údolí. V novém Pisacu, jenž leží trošku níže, se každou neděli koná vyhlášený Indiánský trh. Tady se scházejí jak Indiánky ze širokého okolí, aby prodaly své zboží, tak turisté, aby mohli obdivovat jejich krásné původní indiánské oblečení a samozřejmě nezbytné kloboučky. A jak si původní obyvatelé solili svá oblíbená jídla? Solí, přirozeně. Vyrábí ji na „Salinách“ nad řekou Urubamba poblíž stejnojmenného města. Je to vlastně taková malá, ale za to velmi malebná fabrička na sůl. V přilehlém kopci je velké ložisko soli, kterým protéká říčka a vyvěrá na povrch. Místní lidé si její vodou napouštějí takové malé rybníčky, které postupně vysychají. Pak už stačí jen sůl shrabat, nasáčkovat a odnosit. A takhle se to dělá už několik desítek (nebo stovek?) let. Být to u nás, tak se vezme pořádný bagr a je vytěženo a po kopci. Sůl se prý používá pouze pro dobytek, protože obsahuje velké množství příměsí. Je zajímavé pozorovat domorodce, jak po Salinách běhají jen v sandálech špinaví až po kolena od soli.

Nasca
Nejprve se musím omluvit, že takto přeskakuji, neboť Nasca se od Cusca nachází přibližně 320 km. Mimochodem, hezky se to rýmuje. Že ano? Ale vraťme se. Nasca, opravdu malé městečko západně od Cusca, není opravdu ničím zvláštní. Je tam hotýlek, restaurace a prodejna spodního prádla. Nicméně nedaleko tohoto městečka se nachází pohřebiště Chauchilla. Bezútěšná poušť všude kolem, prach, dřevěné kříže značící hroby. Na hrobech leží láhve od Coca Coly, plechovky, prostě odpadky. Nebo že bych byl vyveden z omylu? Peruánci totiž věří na posmrtný život a převtělení. Proto do hrobu dávají věci denní potřeby, aby ona cesta posmrtným životem byla co nejpříjemnější a člověk tam měl vše, co potřebuje. Pokud někdo zemře, zbytek rodiny se čas od času sejde u jeho hrobu, a - například - společně poobědvají. Samozřejmě, že něco přinesou i zemřelému (odtud ony láhve).

Nám to může připadat zvláštní, ale pro ně není smrt tragédií, není to konec, je to přirozené. Má se to stát, tak se to stane. Dovedou se s tím faktem mnohem lépe vyrovnat. Staré hrobky musí být ještě zajímavější. Najdeme v nich totiž mumie. Hrobky jsou vykopány do země, mají čtvercový, obdélníkový, kruhový, trojúhelníkový či jiný tvar a může v nich být pochováno více lidí (zpravidla se pochovávala celá rodina do jednoho hrobu). Není úplně jasné, jak se mumifikovalo, jedna z teorií říká, že se tělo nechalo přes den vysušit na slunci a přes noc zmrznout na mrazu (což odpovídá místnímu klimatu). Každopádně se zachovaly ve velice dobrém stavu. Pohřebiště byla už dávno vykradena, takže zde nenajdete zlatý poklad, ale to místo má svoji - nezapomenutelnou - atmosféru. Za zmínku určitě stojí, že dříve se z hrobů vykrádalo hlavně zlato či keramika či textilie. Dnes se kradou i mumie. Takže, chcete-li mít nevšední doplněk do obýváku, stačí zaplatit 500USD! (Ježí se mi chlupy na hlavě, když si to jenom představím!)
Zastavíme se u jedné z linií, které Nascu proslavili. To, jak byly vytvořeny, není složité - odebraly se kameny z horní vrstvy, naskládali se k okraji budoucí linie a spodní, světlejší vrstva vytváří ony obrazce (či linie). Protože v těchto končinách skoro vůbec neprší, nebyly porušeny. Pokud se na ně díváte, zjistíte, že je to vždy jedna čára (i když se jedná třeba o obraz nějakého zvířete). Jsou opravdu veliké - např. opice je vysoká 90m (a to není největší). Pravděpodobně byly vytvořeny v období kultur Nasca a Paracas (900 př. n.l.- 600 n.l). Ačkoli Nasca je nejznámější, můžete je najít i na mnoha dalších místech (objevují si i na území Chile). Pro svět byly objeveny až na začátku dvacátého století. Dokonce, Panamerická dálnice přetíná jeden z obrazců - když se stavěla, o obrazcích se ještě nevědělo a je těžké si jich všimnout ze země (na obrázku vidíte letecký pohled na linii). Otázkou zůstává, proč byly vytvořeny. Marie Raiche, německá matematička, se domnívá, že se jednalo o kalendář. K této teorii se dnes klaní nejvíce vědců. Nicméně, existují i teorie, že se jednalo o posvátná místa, kam šamané chodili "nabít" energii onoho obrazce. Není to tak bláznivé, jak to vypadá. Teorie říká, že šaman musel projít onen obrazec (a že se prošel), meditoval a tím nabral sílu toho, co ten obraz zobrazoval (zvířata byla dost často symbolem síly, odvahy, inteligence, plodnosti (plodná může být i úroda).

Další, velmi zajímavá teorie říká, že tato kultura znala létající balóny a mohli se tak na obrazce dívat (existuje dokonce několik archeologických nálezů, které podporují tuto teorii).
Machu Picchu
Legendární Město Inků, ležící nad velmi úzkým a hlubokým údolím řeky Urubamby, bych v této práci určitě nemohl vynechat, neboť Tady je centrum těch dávných civilizací, Tady můžeme zhlédnout ony obrovské stupňovité pyramidy, Tady Peru získává svůj nejvyšší turistický profit. Tady se sjíždí milióny trekkerů a historiků. Tady je to místo, kde bych se já osobně nejraději podíval, neboť Zde musíte překonat svou fyzickou sílu, abyste byli odměněni krásným pohledem z vrcholů až 4200 metrů vysokých. Dá se sem dostat pouze pěšky po cestě Inků nebo vlakem. Myslím, že první možnost přitáhne více zájemců o informace, tedy abych to shrnul – budu popisovat Cestu Inků (Inca Trail).

Ačkoli turistu čeká „jen“ 40 km chůze, je nejčastěji rozložena do 3 dnů. Proč? Protože onen 88. km (je to železniční patník, kde začíná Cesta Inků) začíná v nadmořské výšce 2200m a tábořiště, kde se první noc spí, je 3800 m n.m. I když to není žádný himalájský terén, člověk musí poslouchat svoje tělo a nesmí se přepínat či dělat nějaké neuváženosti. Už jste někdy vyhltli asi po pěti kilometrech limonádu a následující půl hodinu jste seděli na kameni, neschopni pohybu? Ne? Nezkoušejte to.
Inca Trail vede z Cuzca na Machu Picchu. Incká Říše byla velmi důmyslně propojena právě takovýmito cestami - byly tam dvě hlavní, v podstatě soubežné, jedna vedoucí kolem pobřeží, druhá v horách a mezi nimi bylo mnoho spojek. Cesty byly opět velice precizně opracovány, velmi pečlivě udržovány a lemovala je řada odpočívadel - byly zde sklady s jídlem a dalo se zde dočasně ubytovat. Po cestách se přemísťoval (nechal nosit) Inka se svou družinou; ale také po nich běhali tzv. časkiové (běžci), kteří buď nosili zprávy nebo nějaké suroviny či jídlo (třeba ryby pro Inku). Byl to v podstatě systém štafetového běhu - časkiové čekali v oněch odpočívadlech a vždy převzali zprávu či suroviny a běželi jak nejrychleji mohli k dalšímu odpočívadlu, kde ji předali dál. Je pochopitelné, že na méně přístupnějších terénech byly ony odpočívadla v kratších vzdálenostech (třeba jen 2-3km), ale jinak i desetikilometrové rozestupy nebyly výjimkou. Jakmile vstoupíte na tuto Inckou stezku, nepočítejte s tím, že zde najdete nějakou restauraci či prodejnu - což znamená, že s sebou musíte nosit jídlo na celou dobu pochodu. Co se vody týče, dá se to řešit povojensku – chemicky sterilizovat vodu z potoka. Také veškeré odpadky byste měli nosit s sebou (je škoda něco tak jedinečného ničit). Na tábořištích jsou odpadkové koše, takže je nemusíte tahat celé tři dny. Tábořišť je po cestě několik, ale nepředstavujte si hezky upravené místo s vodovodem a splachovacími záchody. Tábořiště spočívá v tom, že je tam vyhrazen prostor, kde si můžete postavit stany.

Což je asi to nejlepší - opravdické tábořiště, tak jak jej známe z domova, by bylo asi pěstí na oko. Cesta je ale nádherná a pořád je na co se dívat. Hory člověka doslova uchvátí, ačkoli se neustále mění a i příroda je najednou jiná - je zde čím dál víc stromů, keřů a potoků; neustále jej obklopují zasněžené vrcholy And. Je to fakt nádhera a člověk si ten pocit musí prožít a zažít. Po cestě potkáváme staré incké ruiny. Skoro všechny se dají prohlédnout - vlastníte-li výkonnou baterku. Cesta těsně před inckým městem není kamenná (i když se tu a tam ně- jaký balvan objeví), je plná výmolů a děr. Intipunku (brána slunce) je první náznak toho, že se blížíme k městu. V dálce je konečně vidět Machu Picchu, ale zatím vypadá hrozně malinké. Nicméně nádherně zapadá do okolní krajiny, ničím ji neruší. A okolní Andy jsou naprosto impozantní. Kuželovité, zelené velehory, obalené ranní mlhou, lehce osvětlené (sluníčko je ještě pořád za nimi dobře schované). Přijít k Městu ráno má svoje kouzlo - vycházející slunce postupně osvětluje celý komplex, ale hlavně je zde jenom pár lidí a místo mělo až posvátnou atmosféru. V průběhu dne se sem nahrne několik tisíc turistů. No, řekněte sami, to i sebeposvátnější místo ztratilo svou sebeposvátnější atmosféru. Člověk si zde připadá jako na dovolené někde v Evropě. Aby toho nebylo málo, během dvou let se na Machu Picchu postaví lanovka. Nějaká skupina aktivistů se proti tomu ohradila a napsala petici. Ten, který tuto petici sepsal, dnes sedí ve vězení za terorismus.....K zhlédnutí je zde např. pyramidová stavba, kterou Inkové používali jako astronomickou observatoř. Před ní stojí hlavní chrám s velikým obětním stolem. Zajímavý je také chrám Slunce, jediná kruhová stavba tady. Při zpáteční cestě dolů zároveň s autobusem vybíhá místní klučina a na úvrati jednotlivých serpentin, po kterých autobusy jezdí, mává osádce autobusu. Dole, kam doběhne ve stejnou dobu jako autobus, je všechny patřičně zinkasuje. Tím slovíčkem Dole myslím vesnici Aguas Calientes.

Vesnici, kde jednou denně jezdí přeplněný vlak do Cusca.
Ve vlaku, který je plnější než ostravská devětatřicítka v neděli odpoledne, končí pouť městy a vesnicemi, jež dávno patřily těmto tajemným a ne zcela probádaným Inkům.


















Tabulky:

Největší jezera v Jižní Americe:
jezero stát Plocha v km2
Lago Maracaibo Venezuela 16300
Lagoa dos Patos Brazílie 10144
Lago Titicaca Peru - Bolívie 6900 - 8300
Lagoa Mirim Brazílie - Uruguay 2965
Lago de Poopó Bolívie 2530
Lago Buenos Aires Chile - Argentina 2240
Lago Argentino Argentina - Chile 1415
Lago Viedma Argentina 1088
Lago San Martín Argentina - Chile 1013

vlajka Peru vlajka Bolívie


Nejvyšší bod Co. Aconcagua Andy Argentina 6959 m n.m.
Nejnižší bod proláklina Lag. Del Carbón - Argentina -105 m n.m.
Střední nadmořská výška - - - 580 m n.m.
Rozloha - - - 17843 km2


Nejdelší řeky v Jižní Americe:
Řeka Stát Délka (m) Povodí (km2)
Amazonas Brazílie-Kolumbie -Peru 7062 7180000
Río de la Plata-Paraná-Grande Argentina-Paraguay-Brazílie 4380 4250000
Yuruá Brazílie-Peru 3280 224000
Madeira-Mamoré-Rio Grande Brazílie-Bolívie 3200 1319000
Purus Brazílie-Peru 3200 365000
Japurá-Caquetá Brazílie-Kolumbie 2820 282000
Orinoco Venezuela-Kolumbie-Venezuela 2740 1065000

Stát rozloha (km2) počet obyvatel (1998) hustota obyv. Hlavní město počet obyvatel (rok)
Argentina 2 780 092 36 125 000 13 Buenos Aires 2 988 006 (1995)
Aruba (niz.) 193 94 000 487 Oranjestad 28 000 (1996)
Bolívie 1 098 581 7 950 000 7 Sucre La Paz 144 994 (1993)784 976 (1993)
Brazílie 8 547 404 161 790 000 19 Brasília 1 821 946 (1996)
Ekvádor 272 045 12 175 000 45 Quito 1 487 513 (1997)
Falklandy (Malvíny) (brit.) 12 173 2 600 0,2 Stanley (o.East Falkland) 1 636 (1996)
Francouzská Guyana (fr.) 85 534 167 000 2 Cayenne 41 659 (1990)
Guyana 214 969 782 000 3,6 Georgetown 254 000 (1995)
Chile 756 626 14 822 000 20 Santiago 5 076 808 (1995)
Kolumbie 1 141 748 37 685 000 33 Bogotá 6 004 782 (1997)
Nizozemské Antily (niz.) 800 213 000 266 Willemsad (o.Curaçao) 100 000 (1990)
Paraguay 406 752 5 219 000 13 Asunción 546 637 (1994)
Peru 1 285 216 24 801 000 19 Lima 7 066 641 (1997)
Surinam 163 820 418 000 2,6 Paramaribo 288 000 (1995)
Trinidad a Tobago 5 128 1 283 000 250 Port of Spain (o. Trinidad) 52 000 (1995)
Uruguay 176 215 3 289 000 19 Montevideo 1 378 707 (1996)
Venezuela 912 050 23 436 000 26 Caracas 2 268 534 (1995)

Prameny a Odkazy:
Velký Atlas světa, Kartografie Praha, a.s., © 2001
J. Kožešník, M. Štěpánek: Ilustrovaný encyklopedický slovník, Academia 1980
V. Šolc, P. Hořejš: Nejstarší Američané, ©1967 Polygrafia
http://members.tripod.com/maslowski/index_ja.htm
http://icesty.zde.cz/
http://www.geocities.com/SiliconValley/6059/bolivia.html
http://atlas.netway.cz/jizamer/bolivie.htm
http://gallery.uunet.be/vaclav_chaloupka/win/peru/peru5.htm#obrady



















Po cestě Inků





































Vojtěch Roupa.