Roku 1380 vstupuje Island spolu s Norskem do politické unie s Dánskem, důsledky tohoto spojení byly takové, že významné funkce začali obsazovat dánští úředníci a v zemi se šířila dánština jako úřední jazyk.

Islanďané byli ve svém životě Dány velmi omezováni a začali je nenávidět. V 16. století byl jejich odpor zesílen zejména poté, co se jim Dánové snažili vnutit nové náboženství - protestantismus. Již roku 1535 althing odsoudil jak toto náboženství tak i dánské vměšování do náboženských záležitostí Islandu. Dánský správce společně s protestantským biskupem však bezohledně prosazoval novou víru - katolické kostely byly ničeny, dánská vojska pustošila zemi. Roku 1550 byl oběšen islandský biskup, který se těšil velké podpoře obyvatelstva. Roku 1884 je vydána v islandštině první bible.

V 17. století je Island přepaden Španěly a poté i alžírskými piráty. Stále je však pod dánským vlivem. V 18. století se Reykjavík pomalu mění v město. Roku 1798 je uskutečněno poslední zasedání značně omezeného althingu, roku 1800 ho dánský král ruší. Na počátku 19. století se zlepšuje životní úroveň Islanďanů a začínají se objevovat hlasy požadující minimálně autonomii. Islandu byla roku 1843 přiznána práva na althing, který se po půlstoletí sešel roku 1845 v Reykjavíku. Islandský parlament měl však pouze poradní hlas a jeho složení bylo kontrolováno Dány, proto i nadále pokračoval boj s Dánskem. V druhé polovině 19. století byla na Islandu horší hospodářská situace, než v kterékoliv severské zemi, Dánové totiž zrušili monopol obchodu pro islandské kupce. K horší situaci přispívaly i sopečné výbuchy. Roku 1868 byla v Dánsku přijata nová ústava, která považovala Island za jeden z dánských krajů. Stále tak pokračoval boj Islanďanů proti nadvládě a teprve roku 1874 souhlasilo Dánsko s ústupky v islandský prospěch a se vznikem islandské autonomie. Toho roku slavili Islanďané milénium své země a u této příležitosti navštívil Island poprvé dánský král - Kristián IX. Roku 1874 bylo též ustanoveno ministerstvo pro islandské záležitosti, které však sídlilo v Kodani v jeho čele stál dánský ministr, a proto vyvolávalo značné kontraverze u části Islanďanů. Od 80. do 90. let 19. století probíhala masová emigrace islandského obyvatelstva do Severní Ameriky, zvláště do Kanady. V roce 1903 bylo přemístěno ministerstvo pro islandské záležitosti do Reykjavíku a v jeho čele stanul Islanďan - Hannes Hafstein. Roku 1904 je založena islandská banka a v roce 1911 vznikla v Reykjavíku univerzita. Od téhož roku smí Island používat vlastní obchodní vlajku. Začátek nového století přináší Islandu rozvoj rybolovu a taktéž i větší ekonomickou prosperitu.

První světová válka do určité míry přispívala autonomistickým požadavkům Islanďanů.