Na druhém konci této země je maják na mysu Lindesnes, který tvoří na 58.rovnoběžce nejjižnější bod Norska.
Co se zeměpisné délky týče, rozkládá se Norsko mezi 5. a 31. poledníkem východně od Greenwich. Leží proto také v pásmu středoevropského času, jehož osu tvoří 15.poledník.

Geologická stavba

Švédsko, Finsko, ruská Karelie a poloostrov Kola, společně s Norskem tvoří velkou a výrazně omezenou geologickou, geografickou a přírodní jednotku, označovanou názvem Fennoskandie. Je to území, na němž vystupují nejstarší známé horniny z doby prahor až starších prvohor. Naproti tomu mladé horniny téměř úplně chybějí. Území Norska tak tvoří asi ze 70% prvohorní horniny, zatímco zbylých asi 30% zaujímají útvary prahorní a starohorní. Staroprvohorní horniny tvoří základní složku Skandinávských hor od západního pobřeží až po severní výběžky Norska. Tuto horskou část budují uloženiny prvohorních útvarů kambria, ordoviku a siluru (známé jako kambrosilur). Původně mořské uloženiny, jejichž stáří je až 500 milionů let, byly vyvrásněny, zprohýbány a rozlámány při tzv. kaledonském vrásnění, jež proběhlo v několika fázích v době siluru. Při tom byly tyto horniny nasunuty v podobě několika příkrovů na starý podklad Fennoskandie, a tím vznikl základ dnešních Skandinávských hor. Během dlouhého období klidu, kdy byly Skandinávské hory snižovány a upravovány kvůli působení vnějších vlivů, ztrácely svůj horský ráz a přeměnily se na pahorkatinu a místy i zcela rovnou krajinu, tzv. parovinu. Teprve ve třetihorách se vlivem tektonických tlaků a zdvihů, vyvolaných vyvrásněním Alp ve střední Evropě obnovil jejich horský ráz.
Ve čtvrtohorách doznala skandinávská krajina velké řady změn, především kvůli ochlazení podnebí, což způsobilo vznik a šíření ledovců ve Skandinávských horách. Horské ledovce postupně splynuly v rozsáhlý ledovcový štít, který pokryl celou Skandinávii. V době svého největšího rozšíření zasahoval přes dnešní Baltské moře na území Německa a Polska a malými výběžky, dílčími splazy, i na území severních Čech, Moravy a Slezska. Ústup ledovce před zhruba 12 tisíci lety měl za následek obroušení skal a hor, vyhloubení obrovských údolí, z nichž se z některých staly fjordy, ledovcové rýhy na obnažených skalách a v neposlední řadě také nesčetná horská ledovcová hrazená jezera.

Pobřeží

Převážně skalnaté, i několik set metrů vysoké a neuvěřitelně členité, rozeklané nespočtem fjordů, zátok a průliv. Toto je jedna z možných charakteristik norského pobřeží. Představu o členitosti nám pomohou přiblížit tyto údaje: Pokud bychom měřili délku pobřeží přímo, bez zálivů, dojdeme k číslu 2 650 km.