2) Buněčné jádro je tvořeno chromozómy. Každý chromozom obsahuje velkou molekulu DNA, a proto je jádro nositelem informací pro dědičné vlastnosti.

3) Buněčné povrchy tvoří zejména plazmatická membrána a buněčná stěna.
a) Plazmatická membrána je polopropustná. Její funkcí je regulovat příjem a výdej látek a chování buňky podle podnětů z prostředí.
b) Buněčná stěna je pro většinu látek propustná. Nenachází se u živočišných buněk. Je pevná a určuje tvar buňky. Buněčná stěna ohraničuje rostlinné buňky, s výjimkou pohlavních buněk (gamet), které ji nemají. Buněčné stěny dodávají buňkám potřebnou pevnost, do značné míry podmiňují jejich tvar a chrání živý obsah buňky, protoplast. Základní složkou buněčné stěny rostlin ( i některých hub ) je polysacharid celulóza (nejhojnější přírodní organický polymer), která v podobě mikrofibril o tloušťce 10 až 25 nm vytváří celulózovou kostru buněčné stěny, doplněnou hlavně hemicelulózami a pektiny.

Hemicelulózy představují ve srovnání s celulózou různorodou skupiny polysacharidů s odlišným chemickým složením a kratšími řetězci; plní často zásobní funkci. Pektiny jsou kyselé polysacharidy, přítomné kromě buněčné stěny i v buněčné šťávě vakuol. Ve větší míře se hromadí v dužnatých plodech (jablka, citrony aj.). Snadno bobtnají, poutají vodu, a tím v rostlinách ovlivňují hospodaření s vodou. V závislostech na typu pletiva může být buněčná stěna vyztužena ještě dalšími organickými či anorganickými látkami. Z organických látek to bývá především lignin (dřevovina , z lat.lignum=dřevo); jde o složitý, po celulóze v přírodě nejhojnější rostlinný polymer, který provází celulózu a podmiňuje dřevnatění (lignifikaci) buněčné stěny. Zvyšuje její pevnost, a proto je hojně zastoupen ve stěnách rostlinných buněk s mechanickými funkcemi.

Kutin , suberin a vosky jsou látky tukovité povahy, obsažené v buněčných stěnách, které jsou součástí vnějších ochranných pletiv rostlin; zamezují zde hlavně ztrátám vody. Buněčné stěny obsahující suberin (z lat.suber=korek) jsou zkorkovatělé (např. slupka bramborové hlízy). Buněčná stěna rostlinných buněk může mít až tři vrstvy – střední lamelu, primární stěnu a sekundární stěnu. Střední lamela spojuje stěny dvou sousedních buněk; vzniká především z pektinových látek, které se při buněčném dělení hromadí v rovníkové poloze dělícího vřeténka. Ke střední lamele přiléhá primární stěna, tvořená hlavně z celulózy, hemicelulóz a pektinových látek. Primární stěna je pružná, snadno roste do plochy vkládáním nových celulózových mikrofibril do již existující sítě. To umožňuje prodlužování buněk při růstu kořene, stonku nebo listů. Po ukončení růstu mohou některé buňky (hlavně vodivých a mechanických pletiv) směrem dovnitř vytvářet sekundární stěnu, která je ve srovnání s primární stěnou výrazně silnější; vzniká postupným přikládáním vrstev tvořených přibližně rovnoběžně uspořádanými celulózovými vlákny.

Protoplasty buněk po vytvoření sekundární stěny často odumírají. Tloustnutí buněčné stěny se často omezuje jen na určitá místa; např. pro cévy, které mají vodivou funkci, je charakteristické kruhovité a šroubovité tloustnutí. Tloušťka buněčné stěny při tom nebývá stejná; obsahuje ztenčeniny, tzv. tečky. Tečkami procházejí cytoplazmatická vlákna (plazmodezmy), spojující živé protoplasty sousedních buněk. Vakuoly představují drobné či větší útvary, ohraničené polopropustnou membránou zvanou tonoplast. V buňkách dělivých pletiv bývá několik drobných vakuol, které s vývojem buněk postupně splývají, takže v dospělých buňkách se zpravidla nachází jen jediná centrální vakuola, zaujímající až 90% objemu buňky. Vakuoly vyplňuje buněčná šťáva, tj. vodný roztok různých organických i anorganických látek. Ze zásobních látek jsou zde obsaženy zejména cukry a bílkoviny, dále mnohé meziprodukty látkové výměny (aminokyseliny, organické kyseliny aj.), z druhotných produktů látkového metabolismu např. alkaloidy, třísloviny, barvivá atd.