Mäsožravé rastliny

Schopnost rostliny lapat hmyz pozoroval pravděpodobně roku 1759 poprvé anglický guvernér Severní Karolíny Arthur Dobbs, objevitel mucholapky podivné (Dionaea muscipula). O deset let později získal živou mucholapku zoologicky a botanicky zaměřený obchodník John Ellis a jako první vyjádřil předpoklad, že lapání hmyzu souvisí s výživou rostliny.
Dodnes panuje nejednotnost v označování masožravosti rostlin. U nejznámějších rodů-rosnatek, láčkovek nebo špirlic-tvoří hlavní podíl kořisti hmyz. Těmto rostlinám se říká tedy hmyzožravé (insektivorní). Jiné rostliny-vodní bublinatky a aldrovandka- lapají zejména planktonní korýše, ale také rybí plůdek, pulce žáby, myši, červy a prvoky, říká se jim masožravé (karnivorní) rostliny. Tento pojem použil poprvé Diderot v 18. st. Všechny rody masožravých rostlin mají v lapacích a trávicích orgánech enzym proteáza, štěpící bílkoviny. Proto se stal termín masožravé rostliny vyhovující.
Půdy a vody, jež jsou jsou domovem těchto rostlin, jsou deficitním prostředím, kde není dostatečné množství biogeních prvků, zvláště dusíku a fosforu. Příkladem takových půd je rašelina, bílý křemenný písek nebo laterity v tropické zóně. Živočišná potrava u těchto rostlin však není nepostradatelná. Všechny přijímají také minerální látky z okolního prostředí a asimilujícího ostatní zelené rostliny. Všeobecně lze říci, že mírné přikrmování masožravých rostlin podporuje jejich růst, kvetení a tvorbu semen. Např. u semenáčků rosnatek lze přikrmováním snížit úmrtnost. Příliš početná, nebo objemná kořist je však škodlivá, neboť ji zachvátí hnilobné procesy a rostliny potom ohrožuje infekce.

Pasti
Masožravé rostliny lapají hmyz různými mechanismy. V zásadě můžeme pasti rozdělit do dvou základních skupin. První skupinu tvoří pasti aktivní, to znamená takové, které se aktivně při chytání kořisti pohybují. Pohyb je to v podstatě bleskový (maximálně několikasekundový). Do skupiny aktivních pastí řadíme pasti rodů Aldrovanda, Dionaea a Utricularia (dříve samostatný rod Polypompholyx, který by do této skupiny také patřil, je dnes zahrnován pod rod Utricularia. Druhou skupinu tvoří pasti takzvaně pasivní. Zařadili bychom sem pasti všech ostatních rodů masožravých rostlin, tj. Drosera, Drosophylum, Byblis, Pinguicula, Sarracenia, Nepenthes, Genlisea, Heliamphora, Cephalotus a Darlingtonia. Je třeba však hned připomenout, že některé pasti z této skupiny se rovněž pohybují. Máme na mysli většinu rosnatek (Drosera) a tučnic (Pinguicula).

Jejich lepkavé listy se totiž po vydráždění zmítající se polapenou kořistí dávají do velmi pomalého pohybu. Tento sotva znatelný pohyb trvající obvykle 2 - 4 hodiny má zlepšit dotyk s kořistí. Zlepšení dotyku má dvojí význam. Jednak se hmyz přilepený větší částí těla z pasti obtížněji dostává, je to tedy určitá pojistka proti úniku kořisti. A jednak se zvětšením styčné plochy současně zvětšuje plocha, kde se uskutečňuje trávení. Některé rosnatky dokáží ohnout celý list kolem kořisti, příkladem může sloužit Drosera capensis, která kořist docela zavine. Naproti tomu Drosera filiformis dokáže pohybovat pouze tentakulemi. Podobná situace je i u tučnic, nicméně např. Pinguicula agnata schopnost pohybu zcela postrádá.
Existuje rovněž jiné dělení, podle kterého se pasti rozdělují do 5 skupin:
1). ADHEZNÍ PAST je v podstatě past rodů Drosera, Pinguicula, Drosophylum a Byblis založená na lepkavosti povrchu listů.
2). MECHANICKÁ PAST - tu mají Dionaea muscipula a Aldrovanda vesiculosa. Mechanická past vznikla přeměnou listové čepele. Obě poloviny pasti se na podnět sklapnou a kořist uvězní.
3). PODTLAKOVÁ čili HYPOTENZNÍ PAST (z latinského hypotensio = nízký tlak, podtlak) se vyskytuje u bublinatek (Utricularia), které mají jako pasti několikamilimetrové měchýřky se záklopkou. Podtlak vytvořený zvláštními mechanismy uvnitř měchýřku umožní po otevření záklopky nasátí kořisti, která měchýřek podráždila.
4). GRAVITAČNÍ PAST - jejím představitelem jsou láčky rodů Nepenthes, Cephalotus, Darlingtonia, Heliamphora a Sarracenia (kromě druhu Sarracenia psittacina). Přilákaný hmyz sklouzává a padá nebo je jiným způsobem jeho pohyb naveden dovnitř láčky. Pohyb je ve směru gravitační síly.
5). DETENTIVNÍ PAST - tato past se přirovnává k rybářské vrši a mají ji Sarracenia psittacina a rod Genlisea. Past využívá chodby, na jejímž vnitřním povrchu jsou mnohočetné chlupy. To, že jsou tyto chlupy orientovány dovnitř slepě končící chodby, vede nic netušící kořist hlouběji a hlouběji do pasti ("proti srsti" se leze kořisti špatně). U druhu Sarracenia psittacina je chodbou vnitřek poléhavé láčky. U rodu Genlisea je taková chodba pod zemí. Je uvnitř složitého lapacího orgánu ve tvaru převráceného písmene Y. Lapací orgán je původu listového (přestože je podzemní), a nikoli kořenového.
Aldrovanda vesiculosa L.
Výskyt: Rozšířena pouze ve Starém světě, lokality jsou v Africe střední, západní a jihozápadní, v Evropě střední, jižní a východní.

V Asii jsou lokality v okolí Kaspického moře a Aralského jezera, v Indii, východní Číně, Japonsku, na Velkých Sundech a dále v severní a severovýchodní Austrálii.
Současné rozšíření: Na území Evropy výrazně ustupuje vlivem odvodňování a meliorací, např. ve Francii, Itálii, Německu, Rakousku a Bulharsku již vyhynula. V Rumunsku se udržuje v deltě Dunaje, ve Švýcarsku byla vysazována nedaleko Curychu. Nejvíce lokalit je známo v Polsku, pravděpodobný výskyt je i na Ukrajině a v Rusku (nejsou však k dispozici informace z výzkumných prací). V České republice byla naposledy zjištěna na lokalitě Loucké rybníky na Karvinsku v roce 1952. V roce 1994 byla experimentálně vysazena do volné přírody a populace se dodnes udržuje pouze na Třeboňsku. Naprotu tomu se pokusná populace neudržela na lokalitách v CHKO Litovelské Pomoraví, Poodří a Pálava. Na Slovensku byl naposledy její výskyt zjištěn na lokalitě Veľké jazero ve Východoslovenské nížině v roce 1983. Od roku 1997 je na Slovensku organizováno pokusné pěstování v prostředí rybníka Marheček u Malacek.
Charakteristika: Jediný druh svého rodu, teplomilná vodní bezkořenná rostlina s pastmi aktivního typu.
List a lodyha: Lodyha je dlouhá 10 - 30 cm a může být i chudě větvená. Listy jsou sestaveny do husté řady přeslenů, většinou osmičetných. Funkce a konstrukce listů upomíná na příbuznou suchozemskou mucholapku podivnou. Čepele listů, velké za optimálních podmínek asi 5 až 10 mm, slouží k lapání živočichů rychlým sevřením .V řapících listů je mnoho dutin s plynným obsahem, takže nadnášejí rostlinu, aby vzplývala těsně při hladině. Všechny části rostliny jsou zelené a slouží k asimilaci.
Květ: Zelenavě bílé květy jsou velké asi 5 mm a podobají se květům mucholapky podivné. Vyrůstají jednotlivě na stopkách dlouhých asi 2 cm. Otvírají se těsně nad vodní hladinou. Kvetení vyvolávají teploty nad 28 °C po dobu alespoň 2 týdnů, u nás je kvetení vzácné.
Semeník: Vícesemenná tobolka
Semeno: Semena jsou černá lesklá vejčitá. Podobají se semenům mucholapky podivné (Dionaea muscipula).
Vegetační pupen: Turiony čili přezimovací pupeny vytváří jen v mírném klimatickém pásmu, ty přezimují na dně. Vznikají nahloučením přeslenů listů, jsou štětičkovitého tvaru, velké 4 až 7 mm. Jedinci pěstovaní celoročně při teplotě kolem 20-25 °C a dostatečném zimním osvětlení turiony nevytváří.
Množení: Prakticky možné jen vegetativní. Rostlina se dělí samovolně větvením. Následným odumřením starých částí se boční lodyhy oddělí. V literatuře se udává, že nejmenší částí, ze které může vyrašit nová rostlina, je část z mladší lodyhy se zhruba dvěma až třemi patry listů.
Světlo: V letním období postačuje polostín, v zimě záleží na vegetační formě.

Pokud jsme snížením teploty nevyvolali tvorbu turionů a rostlina vegetuje i v zimě, je velmi vhodné přisvětlovat a tím prodloužit den.
Co to je klimadiagram a k čemu je to dobré?
Masožravé rostliny rostou v nejrůznějších koutech světa a je proto zcela přirozené, že klimatické poměry se na lokalitách jejich výskytu liší. Například rosnatky najdeme v mírném podnebném pásu , ale některé druhy rosnatek rostou i v tropických oblastech. Tam jsou jak teploty tak i srážkové úhrny nesrovnatelně vyšší než u nás. Dalšími příklady MR jsou láčkovky (Nepenthes), jejichž nížinné a horské druhy stojí proti sobě hlavně pokud se teplotních podmínek týká.
Pro úspěšné pěstování je vhodné co nejvěrněji napodobit podmínky, v nichž MR přirozeně rostou. Klimatické podmínky pak patří k těm, které lze napodobovat velice těžko. Ke klimatickým podmínkám řadíme především teplotu vzduchu v rámci jejího cyklického kolísání během dne, ale i se změnami v rámci roku. Dále sem patří dešťové srážky kde lze vypozorovat určitou závislost mezi jejich množstvím a obdobím roku.
Velmi dobrým informačním zdrojem, který vypovídá jak o teplotě tak i o srážkách, je klimadiagram. Abych byl přesný: Klimadiagram je shrnutí údajů o klimatu určitého místa či lokality do přehledné grafické podoby a to pomocí dvou křivek. Jedna zobrazuje měsíční úhrny srážek, druhá průměrné měsíční teploty. Na vodorovné ose x jsou naneseny jednotlivé měsíce roku. Pro lokality na severní polokouli je zvykem nanášet je od ledna do prosince, zatímco pro jižní polokouli platí pořadí od července do června. Grafy se tak vždy shodují v pořadí ročních období. Ve směru osy y jsou vyneseny údaje o teplotě a srážkách. Protože je každý takový klimadiagram jedinečný pro určitou lokalitu, je nutné, aby byla lokalita jasně vymezena jménem a nadmořskou výškou. Rovněž je zvykem uvést průměrnou roční teplotu a roční úhrn srážek na lokalitě.