Nízká úroveň šumu dovoluje maseru zesilovat i velmi slabé signály, třeba z hlubin vesmíru.

Čpavkový maser není jediným druhem maseru. V roce 1960 byl sestrojen vodíkový maser. Hlavní odlišnost vodíkového maseru je v tom, že nepoužívá k selekci molekul kondenzátor ale nehomogenní magnetické pole a rezonátor není průletový. Vodíkový maser má vyšší přesnost kmitočtu a užší šířku pásma. Pracuje na vlně o délce 21 centimetrů. Na této vlně vysílá také atomární vodík přítomný všude ve vesmíru. Předpokládá se, že jiné inteligentní bytosti si tohoto vyzařování určitě všimly a budou se právě na této vlně snažit o kontakt s jinými civilizacemi.

Vedle čpavkového a vodíkového maseru existují i další druhy, mezi nimi i masery založené na principu elektronové paramagnetické rezonance. Některé látky vložené do magnetického pole začnou pohlcovat elektromagnetické vlny o určitém přesně stanoveném kmitočtu, který závisí na velikosti magnetického pole a lze jej tudíž ovlivňovat. Tento jev byl teoreticky předpovězen již v roce 1923 a objasněn na základě představ o spinu elektronů v magnetickém poli a dostal název elektronové paramagnetické rezonance. Elektrony se v magnetickém poli chovají jako malé roztočené vlčky. Ty, které se otáčejí jedním směrem, mají vyšší hladinu energie a ty, které se otáčejí druhým směrem, menší. Pokud se nám podaří přimět všechny točit se stejným směrem, vytvoříme aktivní prostředí. To se dá provést několika způsoby, rychlou změnou směru magnetického pole nebo pomocí krátkého impulsu vysokofrekvenčního elektromagnetického pole.



Obr. 8 - Tříhladinový systém (čerpání a vynucená emise)

Výše uvedený systém je dvouhladinový a to s sebou přináší jednu nevýhodu. U dvouhladinového systému tohoto druhu jsou okamžiky vyzáření energie a zásobování novou energií od sebe odděleny a generátor nemůže pracovat plynule. To přivedlo vědce k myšlence vytvořit tří- a vícehladinový systém. Látce dodáváme energii ve formě nekoherentního elektromagnetického záření o určité vlnové délce, tento proces nazýváme pumpování nebo čerpání. Atomy pohltí toto záření a přejdou na vyšší energetickou hladinu, ale i opačně. Po určité době je přechod mezi hladinami přesycen a vytvoří se vněm rovnováha, kdy je na obou hladinách v průměru stejný počet atomů. To ale ještě nemáme aktivní prostředí. Vložíme-li však mezi hladiny hladinu třetí, může se stát, že atomy budou bez vyzáření padat z horní na tuto prostřední a udrží se zde relativně dlouhou dobu. Na této hladině, říkáme jí pracovní, bude počet elektronů větší než na hladině spodní a tím vytvoříme aktivní prostředí.