Je-li aktivním prostředím krystal, stačí rovnoběžně zbrousit a vyleštit jeho dvě protější strany. Pro zvýšení odrazivosti se můžou plošky pokrýt vrstvičkou stříbra. Zrcadla přímo spojená s aktivním prostředím se nazývají vnitřní. Můžeme také použít zrcadla vnější, která nezávisí na typu aktivního prostředí. Mají tu výhodu, že je lze mechanicky nastavovat a že můžeme studovat vlastnosti laserového paprsku přímo uvnitř rezonančního prostoru. Pokud používáme vnější zrcadla, musíme vyloučit odrazy na koncových stěnách krystalu nebo skleněné trubice. Proto bývají konce trubice či krystalu zešikmeny pod takzvaným Brewsterovým úhlem, kdy nedochází k odrazu světla polarizovaného v rovině dopadu. Vnější zrcadla se většinou nepoužívají rovinná, ale dutá kulová, výhodně umístěná vzhledem ke své ohniskové vzdálenosti. Takový rezonátor je méně citlivý k malým odchylkám.

Bylo vypracováno mnoho teoretických prací zabývajících se aktivním prostředím laserů. Objevovaly se návrhy použít aktivního prostředí při výbojích v plynu. V roce 1959 byl navržen princip polovodičového laseru. Towens, jeden z tvůrců prvního maseru, navrhoval páry draslíku. Další otázka se týkala čerpání energie. Uvažovalo se o impulsních lampách (fotoblescích), zda bude jejich výkon stačit. To bylo již nutno zkusit. Koncem roku 1959 se začala pozornost vědců obracet k rubínu. Rubín je po chemické stránce oxid hlinitý s příměsí chrómu. Rubín je jeden z nejušlechtilejších drahých kamenů. Naštěstí byl začátkem našeho století nalezen způsob jeho umělého pěstování a daří se tvořit krystaly rubínu vysoké čistoty o délce několika decimetrů a průměru kolem dvou centimetrů.

Rubín jeví fotoluminiscenci. Jeho atomy pohlcují zelené světlo a dostávají se na metastabilní energetickou hladinu, kde setrvávají několik tisícin vteřiny. Když atomy přecházejí na nižší hladinu, vyzařují charakteristické červené světlo. Vezmeme-li krystal umělého rubínu, vyleštíme jeho koncové stěny, pokryjeme je tenkou vrstvičkou stříbra a ozáříme krystal zeleným světlem, můžeme očekávat, že jedním ze zrcadel pronikne červený paprsek laserového světla. Přesně to provedl americký fyzik T. Maiman v létě roku 1960 a stal se tak tvůrcem prvního laseru.

Maimanův laser byl velmi nedokonalý a zdaleka ne tak efektní, jako dnešní lasery. Jeho rubín měl tvar krychličky o hraně jednoho centimetru a dvě protilehlé stěny byly postříbřeny. Maimain ho pravidelně osvětloval záblesky zeleného světla a srovnával světlo, které vycházelo z okénka v postříbřené straně se světlem ze strany boční.