Kdyby dokonalý hudební nástroj - konstruovaný tak, že by při hraní hudebník, opírající se o svůj hudební sluch, nemohl výšku tónu už libovolně měnit - měl umožňovat i přechody do různých stupnic, musel by být velice složitý.

Rozvoj hudebních nástrojů, zejména varhan a klavíru, si vynutil tzv. temperované ladění takovýchto hudebních nástrojů. Toto ladění spočívá v tom, že se při něm oktáva dělí na 12 stejných intervalů určených poměrem kmitočtů , které představují temperovaný půltón, zatím co čistý půltón je určen poměrem frekvencí 16 : 15 = 1,066 666. Dva temperované půltóny tvoří temperovaný celý půltón atd. Hra na nástroji s temperovaným laděním nedosahuje lahodnost čistého ladění i tehdy, pokud se temperované ladění s laděním čistým dost dobře shoduje. Ukazuje to tabulka 4, ve které jsou uvedeny logaritmy jednotlivých intervalů tvrdé hudební stupnice v čistém a temperovaném ladění, přičemž za základ logaritmů byla zvolena relativní výška dvou tónů tvořících malý temperovaný půltón.

Ladění 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. Čisté 0 2,04 3,86 4,98 7,02 8,84 10,88 12
Temperované 0 2 4 5 7 9 11 12

Tabulka 4 Vztah mezi temperovaným a čistým laděním

Je pozoruhodné, že poměrně nejméně se od sebe liší temperovaná a čistá kvarta a kvinta. Na to, aby se současně dalo hrát ve větším počtu hudebních nástrojů, je potřebné, aby jimi vydávané tóny měli stejné relativní výšky vzhledem k společnému základu. Tímto základním, dohodou přijatým tónem je komorní a, přesněji a1, s frekvencí 440 Hz. Jestliže je tento tón šestým tónem v tvrdé stupnici tónů, stupnice se nazývá tvrdou stupnicí c (c dur) a její jednotlivé tóny se označují písmeny c, d, e, f, g, a, h, c, přesněji c1, d1, .. , c2. Hudební označení níže a výše položených oktáv je: subkontraoktáva (C2, D2, .. , C1), kontraoktáva (C1, D1, .. , C), velká oktáva (C, D, .. , c), malá oktáva (c, d, .. , c1), jednočárkovaná oktáva (c1, d1, .. , c2), atd. Zvýšení tónu o půltón se označuje příponou ­is, například fis a snížení o půltón se vyjadřuje koncovkou ­es, například hes.

Obsah

Některé zdroje hudebních zvuků
Zdrojem hudebního zvuku může být každé pravidelně kmitající těleso. V praxi jsou zdroji hudebních zvuků hudební nástroje, lidské hlasivky a reproduktory zvuku. Nejdůležitějšími druhy hudebních nástrojů jsou nástroje strunové a nástroje založené na píšťalách. Strunové nástroje se dále rozdělují na nástroje smyčcové (housle, viola, čelo, basa), nástroje brnkací (harfa, kytara, balalajka, mandolína) a na nástroje, ve kterých se struny uvázejí do chvění úderem kladívka (klavír, cimbál).

Absolutní výšku základního tónu struny určuje vzorec


Obr.