Nehudebním zvukem je každé nepravidelné vlnění vodiče zvuku, jehož příčinami jsou nepravidelné rozruchy (srážka dvou těles, výstřel, přeskočení elektrické jiskry apod.). Na rozdíl od nehudebních zvuků jsou hudební zvuky podmíněné pravidelným, v čase periodicky probíhajícím pohybem hmotného prostředí. Při jejich poslechu vzniká v uchu časově se neměnící, a proto příjemný vjem, který se využívá v každé hudbě. Zdrojem hudebních zvuků mohou být například lidské hlasivky, různé hudební nástroje, případně i reproduktory zvuku.

Každý zvuk, hudební i nehudební, se vyznačuje svojí fyzikální intenzitou, s kterou je rovnocenná veličina nazývaná hladina intenzity zvuku, a fyziologickou hladinou své hlasitosti. Mimo to se hudební zvuky vyznačují ještě výškou a zabarvením.

Pod pojmem intenzita zvuku se rozumí střední hodnota intenzity zvukového vlnění, která je při jednoduchém harmonickém vlnění dána vzorečky


kde s je měrná hmotnost vzduchu, c rychlost postupu vlnění, f frekvence, u0 amplituda výchylky objemového elementu vodiče zvuku z jeho rovnovážné polohy, která se v akustice nazývá zvuková nebo také akustická výchylka, v0 amplituda rychlosti pohybu elementu vodiče zvuku (akustické rychlosti) a Ps střední hodnota zvukového přetlaku, nazývaná také efektivní přetlak.

Výška tónu se udává absolutně nebo relativně. Absolutní výška tónu, jako fyzikální veličina, je určena jeho frekvencí, neboli reciprokou hodnotou periody příslušného zvukového vlnění. Absolutní výšce tzv. komorního a (a´) byla podle rozhodnutí vídeňské konference hudebníků, konané v roce 1885, přiřazena hodnota 435 Hz, avšak dnes je to 440 Hz. Relativní výška dvou hudebních zvuků se rovná podílu jejich frekvencí, neboli jejich absolutních výšek.

Zvláštní případ hudebního zvuku je jednoduchý tón, pod kterým se rozumí jednoduché a přísně harmonické vlnění hmotného prostředí. Tóny jsou však ve všeobecnosti součtem (superpozicí) tzv. základního tónu, jehož frekvence se rovná frekvenci daného tónu a příslušných vyšších harmonických tonů s frekvencemi rovnajícími se celým násobkům frekvence základního tónu. Fyzikální příčinou této skutečnosti je okolnost, že v různých zařízeních, které jsou schopny chvění a které tedy mohou být zdroji hudebních zvuků (složených tónů), může vzniknout chvění, které je superpozicí chvění s frekvencemi rovnajícími se celistvým násobkům základní frekvence. Z matematické stránky je to důsledek definice hudebního zvuku jako periodického vlnění a matematické poučky, podle které každou periodickou funkci můžeme zapsat ve tvaru Fourierova řádu (rozklad periodické funkce na nekonečně mnoho harmonických periodických funkcí).


Obr.