11 Radiometr
, to znamená, že ,

kde je Poissonova plynová konstanta a c rychlost zvuku. Princip radiometru vystihuje schematicky obr. 11. Na jemném pružném vlákně visí vodorovná příčka, která na jednom konci nese kruhovou desku, odrážející na ni dopadající akustické záření. Tlak akustického záření pootočí příčku o úhel úměrný tomuto záření.

Obsah

Základy hudební akustiky
Dva současně znějící hudební zvuky se v akustice nazývají dvojzvuk. Ze zkušeností je jasné, že některé dvojzvuky jsou pro normální lidský sluch lahodné (souzvučné, konsonantní), jiné naopak nepříjemné (nesouzvučné, disonantní). Správnou odpověď na otázku, kdy jsou dva tóny konsonantní a kdy disonantní zjistil už v 6. století před n. l. Pythagoras na základě jeho pokusů se strunami. Ještě lépe tuto věc objasnil Euklides už okolo roku 300 před n. l. Podle něho mají dva konsonantní tóny schopnost spojování se v jeden celek, a my s uspokojením poznáváme, že tyto dva tóny patří k sobě, zatímco při disonantních tónech to není možné. Je zajímavé, že na tomto velmi starém poznatku (prohloubeném a doplněném) je založena celá hudební akustika.

Správnost Euklidova názoru na konsonanci a disonanci tónů vyplývá z následující úvahy. O dvou konsonantních tónech je dnes známo, že jejich frekvence jsou v poměru celých a malých čísel, která nejsou větší než 6. Jestliže například frekvence dvou tónů jsou v poměru 4 : 3, tak to značí, že vždy na každé tři kmity hlubšího tónu připadají právě čtyři kmity tónu vyššího. To znamená, že se vlnění obou dvou tónů skládají ve výsledné vlnění, jehož perioda se rovná trojnásobku periody tónu hlubšího a současně čtyřnásobku periody tónu vyššího. Toto klidné splývání dvou konsonantních tónů v nový periodický děj, jehož perioda je v jednoduchém vztahu k periodám obou současně znějících tónů, je právě příčinou jejich souzvučnosti.

Další charakteristiku dvou tónů v hudební akustice vyjadřuje jejich určitá výšková odlehlost, neboli to, že tvoří určitý interval, přičemž za stejné intervaly se pokládají intervaly tvořené vždy dvěma dvojicemi tónů se stejnými relativními výškami (tedy ne tóny se stejnými rozdíly absolutních výšek). Stejné jsou tedy například intervaly tvořené dvojicí tónů s frekvencemi 24 a 27 Hz a dvojicí s frekvencemi 32 a 36 Hz, protože 36 : 32 = 27 : 24 = 9 : 8 (i když 36 - 32 = 4 a 27 - 24 = 3). Protože frekvence všech vyšších harmonických tónů zvoleného základního tónu jsou v poměru po sobě jdoucích celých čísel, všechny hudební intervaly, tj.