CO JE SLUNCE ?

Slunce je hvězda, která vznikla zhruba před 4,6 miliardy let v centru obrovského rotujícího oblaku plynu, z něhož se zrodila i celá sluneční soustava. Je centrem naší sluneční soustavy, kolem něhož obíhá 9 planet (Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto). Bez něj by naše planeta byla tmavá, studená a žádný život by zde nemohl existovat.

Nehoří však jako obyčejný oheň. V jeho centru jsou teplota a tlak tak vysoké, že atomy plynného vodíku se slučují a vzniká plyn helium. Podobný děj probíhá ve vodíkové pumě a vzniká při něm velké množství energie. Při tomto procesu ztráci Slunce každou vteřinu 4 miliony tun hmoty. Stáří Slunce je odhadováno na 4,5 miliardy let. Zbývá mu však ještě dalších 6 miliard let života, takže se nemusíme obávat nějakých větších pohrom ze strany našeho životadárce.

Slunce je 109x větší než země, jeho poloměr je R = 6,9598· 108 m (1 400 000 km), střední vzdálenost od Země se počítá v AU = 1,4959787· 1011 m. Vzdálenosti ve sluneční soustavě byly donedávna měřeny triangulací, která předpokládá měření malých úhlových rozdílů. Mnohem přesnější metodou jsou radarové odrazy. Místo Slunce můžeme měřit vzdálenost nějaké planetky, určit její dráhu (velkou poloosu a2, oběžnou dobu T2) a poté použijeme třetího Keplerova zákona. Než se Slunce otočí kolem své osy, zabere to 25,38 pozemského dne. Slunce nerotuje jako pevné těleso, na rovníku se otáčí rychleji (24,7 d) než na pólech (34 d). Sluneční spektrum je spojité, odpovídá spektru absolutně černého tělesa o teplotě 5780 K. Slunce zaří též v rentgenovém, gama a rádiovém oboru. Spektrální třída Průměrná hustota Slunce činí 1,4 g/cm3
Chemické složení - zastoupení vodíku 71%, hélia 27%, ostatních prvků (metalicita) 2%.

VNITŘNÍ STAVBA SLUNCE

Centrální oblastí Slunce je jádro – teplota v něm dosahuje až 1,3· 107 K a tlak 2· 1010 Pa – při těchto podmínkách zde probíhají termonukleární reakce, které jsou zdrojem energie Slunce. Další oblastí je zóna zářivé rovnováhy, kde se nejefektivněji přenáší energie zářením. Následuje konvektivní zóna, která sahá od 0,7 poloměru Slunce až k povrchu. Zde se přenáší energie konvekcí (tj. prouděním). Horká plazma tady stoupá na povrch, kde se ochladí a klesá do nižších vrstev. Viditelným projevem konvekce je granulace (což je jakési zrnění, jehož životnost je několik minut; jsou to vlastně vrcholky výstupních konvektivních proudů).