Je to nebezpečné povolanie a literatúra zaoberajúca sa témou smrti toreadorov je veľmi hojná. Najslávnejšia báseň s touto témou pochádza od Federika Lorcu a volá sa Plač pre Ignacia Sancheza Majíasa. Rozpráva o smrti toreadora Sancheza Mejíasa. Toreadorom venoval pozornosť i spisovateľ Ernest Hemingway (Smrť poobede).
Aj Karel Čapek charakterizoval býčie zápasy vo svojom diele Výlet do Španěl:
„Náhodou zatímco toto píši, vlezla mi na klín kočka a přede z plna hrdla. Tedy přiznávám se, ačkoliv mi to zvíře vlastně překáží a nemohu se ho zbavit, že bych jaksi nebyl s to je usmrtit kopím ani espadou, pěšky ani na caballo. Pročež nepovažujte mne za krvežíznivce ani za surovce, a šesti býků a odešel jsem teprve při sedmém, a to ještě ne tak z důvodů morálních, jako spíš proto, že mne to začalo nudit. Byla to zčásti špatná corrida; zejména myslím, že ti býci měli příliš tuhý život. Chcete-li to vědět, mé pocity při býčích zápasech byly hodně smíšené; byly tam úžasné okamžiky, na které nikdy nezapomenu, a trapné chvíle, kdy bych se byl raději propadl. Ze všeho nejkrásnější je ovšem slavnostní vstup zápasníků do arény; ale to by jste museli vidět ten žlutý písek pod modrou oblohou, kruhovou plaza de toros, nacvaknutou lidmi, do toho zablýskají fanfáry a do arény vjedou vyšívaní alguacilové, za nimi vstupují ve třpytivých kazajkách a zlatem pošitých pláštích, třírohých kloboučkách a krátkých hedvábných kalhotech matadoři, espadové, banderilleros a picadores na svých herkách a chulos a čtyřspřeží mezků, ověšených rolničkami; a všichni jdou tak vznešeně a tanečně, že v žádné opeře světa si neumí sbor tak vykračovat.“.