dostal pro svou osobu hodnost "krále českého a polského". V organizaci státu se začínala stále více prosazovat nová společenská vrstva - šlechta, jež se vytvářela především z královy družiny. Šlechtici také dosadili r. 1140 na trůn mladého Vladislava II., jenž rovněž obdržel pro svou osobu právo užívat titulu král. Do nejvyšší hierarchie evropských politických celků mezi království - se Čechy definitivně zařadily na přelomu 12. a 13. století, kdy se Přemysl Otakar I. stal vydáním tzv. Zlaté buly sicilské českým králem. Římský císař krále jen formálně potvrzoval. Ráz panovnické moci se měnil - král přecházel k aktivnější politice vytváření mocenských i finančních zdrojů. Tento vývoj vrcholil za nejvýznamnějšího panovníka přemyslovské dynastie, krále Přemysla Otakara II., jenž usiloval i o získání titulu německého krále. V bitvě na Moravském poli (1278) však podlehl svému soupeři Rudolfu I. Habsburskému. Přemyslovská doba nebyla jen obdobím výbojů - došlo i k významnému prolomení bariér mezi českou a německou společností především za tzv. vnější kolonizace - osídlování českých území, zvláště pohraničních, německým obyvatelstvem. Tyto změny pak iniciovaly i strukturální proměny hospodářství - především se začala stále více zakládat města. Po zmatcích po smrti Přemysla Otakara II. v již zmíněné bitvě na Moravském poli byl posledním velkým panovníkem Přemyslovců Václav II. Jeho nástupce - Václav III. - byl r. 1306 zavražděn v Olomouci. Jím vymřel rod Přemyslovců po meči. Králem se stal manžel Elišky Přemyslovny Jan Lucemburský. Ke korunovaci došlo r. 1310. Ač vláda Jana Lucemburského nepřinesla zemi velký užitek, bohatě to napravil jeho syn Karel, jenž dosáhl i titulu římského krále (1346) a římského císaře (1355). Karel IV. byl největším panovníkem české historie, jenž povznesl České země k nebývalému rozkvětu. R. 1348 založil v Praze univerzitu - první ve střední Evropě - jež nyní nese jeho jméno. Základním rysem jeho politiky bylo spojení české koruny s korunou římskou a úsilí o zvelebení Českých zemí jako základny jeho dynastie. Za vlády jeho syna, Václava IV., se však vyostřily sociální i náboženské rozpory, jež po upálení mistra Jana Husa v Kostnici (1415) a následných nepokojích přerostly na výbuch husitské revoluce. Král Václav IV. r. 1419 zemřel a vlády v zemi se ujala husitská šlechta a vojevůdcové, mezi nimi i nejznámější z nich, Jan Žižka z Trocnova. Četné křižácké výpravy, jež chtěly rozbít husitskou vládu, skončily krachem.