Komunisté je řešili radikalizací svého postupu, čemuž demokratické síly, omezované navíc rozdělením Evropy do sfér vlivu na konferencích v Jaltě a Postupimi, nedokázaly čelit. Ve vzrůstajícím napětí sáhly nakonec k únoru 1948 k pokusu zvrátit vývoj podáním demise. Prezident Beneš ji však pod tlakem KSČ přijal a jmenoval novou vládu v čele s Gottwaldem. Ta přistoupila k radikálnímu vyvlastnění, čistkám ve státním aparáte a zanedlouho i k pronásledování a věznění oponentů. To již však Edvard Beneš podal demisi a prezidentem se stal Klement Gottwald. Došlo k první vlně politických procesů, z nichž největší pozornosti se dostalo procesu s dr. Miladou Horákovou, první ženou popravenou u nás z politických důvodů. Zahraniční i vnitřní politika nové vlády se zcela podřídila diktátu Moskvy, která navíc těžila z rozsáhlých zásob uranu, bezplatně vyváženého do SSSR. Období studené války přineslo zesílení třídního boje, procesy, lágry, pronásledování jinak smýšlejících občanů. Po Stalinově a Gottwaldově smrti a likvidaci tzv. kultu osobnosti se zdálo, že nejhorší doby jsou již pryč. To již byl prezidentem ČSR po krátkém intermezzu Antonína Zápotockého Antonín Novotný. Ten se však postaral o další vlnu čistek, protože nechtěl připustit ani částečnou kritiku dřívější praxe. Ekonomické potíže, sílící nespokojenost obyvatel a komplikace se Slováky, právem uraženými Novotného přezíravým postojem, spolu s úsilím části stranické inteligence přivodily nakonec zvrat v lednu 1968. Novotný abdikoval, prvním tajemníkem komunistické strany se stal dosud neznámý Slovák Alexander Dubček a prezidentem ministr obrany z poválečných let generál Ludvík Svoboda. Nastalo období "pražského jara" , kdy se zdálo, že bude možno alespoň zčásti v zemi obnovit demokracii. Nadějný proces byl však zastaven intervencí pěti armád "spřátelených států" - v podstatě ovšem armád sovětských. Dubček byl donucen odstoupit a prvním tajemníkem se stal ambiciózní Gustáv Husák, kdysi politický vězeň. Nastalo období "normalizace" , tvrdých čistek, pronásledování, hromadné emigrace. Ve své funkci zůstal jen v posledním údobí již naprosto nemohoucí prezident Svoboda, v zemi vládl Husák a jeho klika. Roku 1975 Svoboda konečně abdikoval a Husák se zmocnil i prezidentství. Šikovně využíval rozporů mezi Čechy a Slováky, kteří se sice v roce 1968 dočkali vytoužené federace, jež se však pod komunistickou patronací změnila v naprosto vyprázdněnou formalitu, prospěšnou jen různým slovenským politikům, jimž přinesla životní kariéru. Ani stále užší sepětí s Moskvou a vláda silné ruky nemohly Husáka natrvalo zachránit před důsledky stále viditelnějších společenských rozporů.